Little Girl [h.s] CZ

ŠEDESÁT JEDNA

Zbývají dvě hodiny do začátku mé oslavy a já nehybně sedím na posteli v teplákách a velkým bráchovým tričku. Nikam nejdu. Žádnou oslavu nechci. Myslela jsem si, že to zvládnu...po těch letech...ale ne - nezvládnu.

Co jsem si myslela?

Jediný důvod, proč jsem to mamce odsouhlasila, bylo to, že jsem to chtěla oslavit s ní, protože vím, že ona narozeninové - celkově rodinné oslavy- miluje. Ale ona tu stejně není.

"Elizabeth?" vyleká mě hrubý hlas a ruka na mém rameni. Byla jsem tak hluboko zadumaná v mých myšlenkách, že jsem ani nepostřehla, že Harry vešel do mého pokoje.

"Jo?" můj hlas se třese nejistotou, nervozitou a také trošičku z toho leknutí. Proč jsem kruci nervózní? Myslela jsem, že tohle už je dávno za mnou. Že už dokáži být v Harryho blízkosti naprosto v pohodě. Ale rychle mi dojde, že to není nervozita z Harryho, ale z té oslavy.

"Všechno v pohodě?" jeho hlas je klidný. Takhle jsem ho slyšela mluvit jen párkrát.

"Jo." řeknu jednoduše, protože vím, že kdybych mluvila dlouho, třásl by se mi hlas a on by poznal, že lžu. Obávám se, že to poznal i teď - určitě to poznal, vždyť je to Harry.

Zvedne obočí, jakože mi to nežere a já zavrtím hlavou, že o tom nechci mluvit. Nemá cenu mu lhát. Prostě ho jen obejmu. Zabořím hlavu do jeho krku a vdechuji jeho vůni. Posadí si mě na klín a silnými pažemi si mě přitáhne ještě blíže na tělo. Nic neříká, jen mě drží. Občas mě dlaněmi pohladí po zádech, ale to je jediný pohyb, který děláme.

Nevím, jak dlouho takhle nehybně sedíme, ale nehodlám to ukončit. A on vypadá , že taky nehodlá skončit.

"Bude to dobrý." šeptne jako by věděl, co mě trápí.

Kdybys jen věděl. Obejmu ho ještě silněji a citím, jak se mu hruď zachvěje od smíchu.

Proč?

Dejte mi jediný důvod proč bych měla slavit den, kdy se můj otec rozhodl, že už s námi nechce mít nic společného. Že nebyl ani té slušnosti, aby nám to řekl. Aby se rozloučil. Slíbil, že přijde, a nepřišel. Proč bych to měla slavit? Proč bych měla slavit jeden z nejhorších dní v mém životě? Proč bych měla slavit den, kdy se mi totálně změnil život. Otočil se o 180 stupňů.

Proč?

Harry, jakoby vycítil, na co myslím. Jakoby uměl číst myšlenky. Jako bychom byli propojeni.

"Jsou to tvoje narozeniny." podívá se mi do očí a já v nich nejsem schopná číst. Jsem zmatená, vidím v nich...smutek?

Opravdu ho začínám podezřívat, že buď něco ví, a nebo že opravdu umí číst myšlenky.

Uslyšíme z vedlejší místnosti nějaké kroky a to je jediný důvod, proč se od sebe odtáhneme. Myslím, že bysme byli schopni takhle sedět celou věčnost. Propletení jak vánočka, v tichosti, jen my a naše myšlenky. Jeden pro druhého. Psychická podpora. Druhá plíce. Druhá půlka srdce. Druhá polovina těla. Druhá polovička.

Nikdy ho nechci ztratit.

Harry přejde ke dveřím, které vedou přímo na terasu, aby to nevypadalo blbě, že vychází z mého pokoje. Je nám oběma jasné, že přišel Louis.

"Vezmi si něco hezkýho." mrkne na mě předtím, než zmizí na terase. Nevím proč, ale koutky rtů se mi malinko zvednou nahoru.

"Ahoj." řeknu, když vyjdu z pokoje na chodbu a kolem mého pokoje projde Louis.

"Čau." usměje se zeširoka a jde ke mně mě obejmout. Políbí mě na tvář a pak zaleze do svého pokoje.

Zamračím se, protože se chová divně. Je vysmátý jak měsíček na hnoji. Rozejdu se do jeho pokoje.

"Hele, sestřičko, nauč se klepat. Za prvý. Za druhý, neruš mě, spěchám. Musím ti vyzvednout dárek. A za třetí..." přestane, prohlédne si mě a našpulí pusu. "A za třetí, měla by ses chystat. Za hodinu začíná největší akce léta. Tvoje oslava. A ty zatím vypadáš jak bezdomovec." za hodinu? To jsme s Harrym seděli vážně tak dlouho? Wow.

Říká se, že krásné chvíle utíkají strašně rychle. Asi pro to mi to přišlo jako sekunda.

"Hm." řeknu a otočím se na odchod.

"Eli, nerozmyslela sis tu oslavu, že ne?" přestane se usmívat a tváří se vážně - možná až dokonce smutně.

To teda rozmyslela. Nechci ji.

To by ale znamenalo, že se s tou výzdobou dělali celý den úplně zbytečně. Sice nevím, kolik toho tam je a jak moc pěkná to bude, ale vím, že si s tím Louis dal hodně práce. A vím, že kdybych mu řekla, že jsem si to rozmyslela, byl by smutný. A to je to poslední, co bych chtěla.

"Ne, nerozmyslela." lehce se usměji a můžu vidět, jak mu ze srdce spadl obrovský balvan . Dokonce i jeho obličej se uvolnil a už se zase usmívá jak měsíček na hnoji.

"Skvělý." řekne a popadne tašku, kterou měl v šatně. Hodí si ji přes rameno a zmizí. "Přesně v sedm buď nachystaná." zaslechnu ještě a pak už jenom bouchnutí vchodových dveří.

Skvělý.

-

Rychle se osprchuji, vyčistím si pleť a vyčistím si zuby. Pak se nalíčím - make up, korektor, pudr, hnědé kouřové stíny, dobarvím obočí, dám řasenku, malinko vykonturuji lícní kosti, použiji nude rtěnku a doslova běžím do pokoje. Dám nahřát žehličku na vlasy a mezitím běžím do šatny, kde sáhnu po šatech, které jsme s Claire vybraly. Obléknu si je a přejdu k zrcadlu.

Na hlavě si žehličkou vytvořím velké ale přírodní vlny. Do uší si pak dám už jen náušnice - obyčejné perly a prohlédnu se v zrcadle. 'Vezmi si něco hezkého.' mi proběhnou hlavou a musím se usmát, když se na sebe koukám. Musím říct, že tyhle šaty byly prostě trefa do černýho. Moc mi sluší.

Do psaníčka pak vložím jen svůj telefon, peněženku a rtěnku. Ještě jednou se mrknu do zrcadla a zvenku se ozve troubení auta.

V hale si obuji krémové botky na vysokých jehlách a vyjdu ven.

Před domem stojí obrovská bílá limuzína, u které stojí řidič, který otevře zadní dveře a pokyne rukou. Skousnu si horní ret, abych se nerozplakala, protože tohle je neuvěřitelný.

Ten Louis se úplně zbláznil.

Rozejdu se tedy k autu a když nasedám do auta, řidič mě přidrží, abych náhodou nespadla nebo si nezvrkla kotník. Jen co nakouknu do auta, šokuje mě další věc.

Tyvole, ten Louis se fakt pomátl!

________________________________________________

Další díl je na světě. Není nic moc, vím vím, ale příští už bude lepší, slibuji.

A co je ještě lepší? Vyjde ještě dnes!

Co myslíte, že na ni v autě čeká? A co si myslíte, jaké dárky Beth dostane?

Děkuji moc za vaši podporu! ♥

Miluju vás!

xx