call me daddy » h.s.

64.

*o týden později*

"Kdy mě pustíte domů?" zeptala jsem se doktora. Nemocnice mi lezou krkem.

"Možná zítra, možná za dva dny. Musíme udělat ještě pár vyšetření."

Bylo mi mnohem lépe. Už jsem se necítila tak moc slabá a prázdná jako předtím. Dokonce jsem získala nějakou tu barvu a nevypadala jsem jako zombie. Občas chytám křeče do břicha ale jsou mírnější než na začátku.

"Dobře díky."

"Je tu váš přítel."

"Řekněte mu prosím ať přijde."

"Vyřídím."

"Děkuju." usmála jsem se.

"Co říkal doktor? Pustí tě domu?" přisedl si ke mě Harry.

"Říkal že musí udělat nějaká vyšetření, možná mě pustí domu za dva dny."

"To je skvělý ne?"

"Jo, už chci domu."

"Říkal jsem ti, že to dopadne dobře."

"Kdyby jsi měl ty bolesti co já předtím, radši bys jsi umřel."

"Tohle neříkej."

"Říkám jen jak jsem to cítila já."

"Ale je to lepší, vydržela si to."

"Pořád mám bolesti."

"Ale ne takový jako předtím,v vypadáš mnohem líp."

"Díky."

"Už tě chci mít doma, ani nevíš jak je tam prázdno."

"Taky už tam chci být." držel mě za ruku a hladil mě.

"Pořád jsi mi neřekl kdo byl ten muž co tady byl."

"To byl táta."

"Myslela jsem si to."

"Tak proč se na to ptáš?" roztomile se usmál.

"Jistota je jistota."

"Ty jsi moje jistota. Chyběl mi tvůj smích."

"Miluju tě."

"Já tebe, strašně moc."

"Neřekl si nic Lise nebo Mikovi, že ne?" byl by kvůli tomu velký rozruch. Bylo by lepší když by to nevěděli.

"Nic jsem jim neřekl."

"Děkuju."

Harry

"Měl bych jít, měla by jsi si odpočinout."

"Přijdeš zítra?"

"Byl snad den kdy jsem nepřišel?"

"Nebyl." upřímně se usmála. Po dlouhé době to byl ten její krásný úsměv.

"Přijdu."

"Dobře."

"Ahoj zlato."

"Ahoj." dal jsem jí pusu na čelo a odešel jsem.

-

*Halo?*

*Čau Harry.*

*Trevore? Co chceš?*

*Nikdy by mě nenapadlo, že tě o to budu prosit ale - ale nemohl bych u tebe pár dní zůstat?*

*Proč?*

*To je jedno. Může nebo ne?*

*Já nevim.*

*Nemohli by jsme všechno co se stalo hodit za hlavu a chovat se s sobě jako bráchové?*

*Co to do tebe vjelo?*

*Nic, mám jen nějaké problémy, můžu u tebe zůstat nebo ne?*

*Ale jen pár dní.*

*Díky brácho.*

*Kdy přijedeš?*

*Dneska? Musím si zabalit.*

*Fajn, budu na tebe čekat.*

*Ok, čau a dík.*

*Jojo, čau.*

-

Po domě se rozezněl zvonek.

Trevor.

Šel jsem mu otevřít.

"Čau."

"No nazdar."

"Super ,taky tě rád vidím." ušklebil se.

"Sklapni, na hoře máš pokoj. Jdi si tam dát věci." uchechtl jsem se.

"Ještě jednou dík."

"Je to v pohodě."

Popadl tašku a šel na horu.

Po deseti minutách přišel za mnou dolu.

"Kde je Nicol?" divil se.

"Je..v nemocnici."

"Co?!"

"Neřeš to, zítra by jí asi měli pustit domů. Ale je pravděpodobnější, že půjde domů až pozítří."

"Co jí je?"

"Zvracela všechno co snědla, potom už jíst nemohla vůbec a zvracela vodu. Pak jsem jí tady našel jak leží a nic nedělá, nehýbala se. Bylo to s ní zlý."

"Aha."

"Neřeš to, už je to lepší."

"Bylo to s ní hodně špatný?"

"Jo. Proč se o to tak zajímáš?"

"Tak promiň, že se starám." protočil očima.

"Jen jsem se zeptal, proč se o ní tak zajímáš."

"Jen jsem to chtěl vědět. Žaluj mě."