call me daddy » h.s.

66.

"Sněz to,všechno." podával mi Harry talíř plný jídla.

"To všechno nesním, praskne mi břicho." postěžovala jsem si.

"Sněz toho co nejvíc, potřebuješ to."

"Fajn." řekla jsem a pustila jsem se do jídla. "Jak dlouho tady budeš?" upřela jsem svůj pohled na Trevora.

"Jen pár dní, nevím."

"Aha."

"Půjdu na horu, nebudu rušit."

"Nerušíš, chtěla bych se s tebou víc seznámit."

"A co o mě chceš vědět?"

"Všechno."

Další půl hodinu jsme si povídali. Harry tu nebyl. Nevím kam šel.

"Děláš si srandu?" smála jsem se jako zdrogovaná. Bolelo mě z toho břicho Má spoustu příhod, vtipných příhod z jeho dětství.

"Ne, vážně se to stalo."

"Fajn, já ti věřím. Jen mi to přijde hrozně vtipný."

"Měl jsem zvláštní dětství."

"Jo to si měl." potvrdila jsem jeho tvrzení.

"Hezky se s tebou povídá."

"S tebou taky, už mi nepřijdeš tak - no zvláštní."

"Jak zvláštní?" pokrčil obočí.

"Nebylo to myšlený nějak špatně, jen chci říct, že když si mi toho o sobě řekl tolik, víc si rozumíme."

"Byla jsi mi sympatická už od začátku."

"Já jsem z tebe byla nervózní. Nevím proč." byla to pravda.

"Jsem úplně normální, normálně se se mnou bav. Ber mě jako strašího bráchu,hm?"

"Proč bráchu?"

"Nevím, napadlo mě to." pousmál se.

"Aha, faajn."

"Kde je Harry?" změnil téma.

"Nevím kam šel. Harry!?" zvýšila jsem hlas aby mě slyšel.

"Co?!" ozvalo se ze zhora.

"Kde jsi?"

"Co potřebuješ?" objevil se na schodech.

"Nic, jen jsme si říkali kde seš."

"Aha, dělám si něco do práce."

"Promiň, nechtěla jsem tě rušit."

"Ty nerušíš."

"Harry?"

"Ano?" odpověděl.

"Já - chtěla bych si jít lehnou - mohl bys." bylo docela pozdě.

"Dobře pojď." přišel ke mě a podepíral mě.

"Bolí to?" zeptal se Trevor.

"Trochu, je to trochu lepší."

"Když budeš chtít taky ti můžu pomoct." jen jsem se na něj děkovně usmála a pomalinku šla s Harrym nahoru do postele.

"Jsi pohodě?" zeptal se když už jsem si lehala do postele.

"Jo jsem, mohl bys - mohl bys mi podat něco na spaní?"

"Proč jsi tak nervózní? Když se mnou poslední dva dny mluvíš, jsi taková - jiná, nejistá."

"Je mi blbí ti říkat o každou maličkost. Třeba aby jsi mi podával oblečení a tak."

"Musím se o tebe postarat, sama by jsi to nezvládla."

"Jen tě nechci otravovat, to je celý." povzdechla jsem si.

"Pochop že mě tímhle neotravuješ." podával mi pyžamo.

"Dobře, ale stejně - promiň." přišel ke mě a zmáčkl mě v pevné objetí.

"Neomlouvej se, nemáš k tomu důvod."

"Miluju tě." vydechla jsem.

"Já tebe. Strašně moc."

"Jsem unavená, jdu spát."

"Za chvilku přijdu."

"Dobře." řekla jsem a začala si sundávat pomalu oblečení abych si na sebe vzala pyžamo.

Vzpomněla jsem si že musím do koupelny abych se umyla.

Harry byl sice ve vedlejším pokoji, ale nechtěla jsem ho rušit při práci. Pomalu jsem spustila nohy dolů z postele a postavila se na ně. Bylo to v pohodě dokud jsem neudělala dva kroky. Začalo mě píchat v břiše a spadla jsem na zem.

"Sakra!" chytila jsem se za břicho.

Za nedlouho přiběhl Harry. Asi jsem zařvala moc na hlas.

"Co se stalo!?" zděsil se.

"Nic."

"Proč nejsi v posteli!?"

"Chtěla jsem se jít umýt do koupelny." podívala jsem se na něj.

"Sakra proč mě nemůžeš poslechnou aspoň v tom že když něco potřebuješ, že mě máš zavolat!" zvýšil hlas.

"P - promiň."

"Doktor říkal že nemáš zbytečně chodit a když už, má tam někdo jít s tebou. Nicol tady si na hrdinku hrát nemusíš. Jsi tu doma, nikdo na tebe koukat nebude."

"Já si na nikoho nehraju."

"Pojď to tý koupelny. Počkám než si udáš vše co potřebuješ a odvedu tě znovu do postele a pak už nevylezeš. Když budeš potřebovat na záchod nebo cokoliv jiného, zavoláš na mě,jasný?"

"Fajn." pomalu mě zvedal ze země.