Banshee

♦7.Díl - wake up!♦

„Wake up!"

Ve snu Hope se objevila žena, která ji byla povědomá. Mile se na ní usmívala a hladila ji po vlasech. Jako matka, která se stará o své nemocné dítě. A následně ji to došlo tohle je její pravá matka.

„Co? Nerozumím."

„Wake up!" Milá tvář ženy se změnilas děsivě strašidelný. Hope se jako mávnutím proutku ocitla před obrovským domem...před tím domem, kde jí matka nechala. Malá holčička seděla na schodech a k hrudi si tiskla svého malého plyšáčka. Hope si na ten den pamatuje jako by to bylo včera. Rozhlížela se na každou stranu, ale hustý sníh ji zabraňoval ve výhled. Díky svým schopnostem slyšela každé křupnutí sněhu, i když to bylo o dvě ulice dál.

„WAKE UP!!" Znovu ženin hlas a ona sama se objevila. Jen stála a nepřítomně koukala do prázdna. A najednou začala z plných plic křičet.

Hope se prudce posadila a zhluboka dýchala.

„To byl jen zlý sen, jen zlý sen." Uklidňovala sama sebe a chytila se za vlasy. Zhluboka dýchala, aby se uklidnila. Po nějaké chvíli zvedla hlavu a rozhlédla se, kde to vlastně je. Tohle není jejich nový dům. Kde proboha je? Postavila se z gauče, na kterém ležela a chytila se za hlavu. Neskutečně jí v hlavě dunělo a bylo to nesnesitelné.

„Tak jsi vzhůru. Konečně!" Mužský hlas jí donutil se otočit. Všimla si mohutné postavy ve dveřích, které vedli do obýváku.

„Kdo jsi?" Její hlas byl pisklavý, ale nebála se. Spíš byla...zmatená. Ano byla zmatená. Poslední, co si pamatuje, že šla spát do svého pokoje. To je vše.

Neodpověděl ji a rozešel se směrem k ní. Když byla při plném vědomí, vypadala odvážněji a víc sexy.

„Nepřibližuj se!" Vykřikla a schovala se za obrovský kožený gauč. Harry se nad jejím chováním jen ušklíbl a pokračoval dál k ní.

„Říkám ti, aby ses nepřibližoval!" Rozběhla se na druhý konec místnosti, kde byl další gauč.

„Měla by ses chovat líp. Jsi v mém domě." Harry mu to přišlo zábavné, nikdy si nehrál s holkou na honěnou. Spíš všechny byly víc než ochotné.

„Snad si tu nebudeme hrát na honěnou. No pod pojmem honěná si představuju něco jinýho." Mrknul na ní a ona se nechutně zatvářila.

„Kde to jsem?" Zeptala se pomalu, aby dala větší důraz svým slovům.

„To bych se měl snad ptát já, co chceš v mém domě."

„Tak hele ty namyšlený idiote, já jen chci vědět, jak jsem se sem dostala, kde jsem a jak se dostanu domů."

Drzá! Pomyslel si a založil si ruce na hrudi.

„Tak teď mě poslouchej, princezno! Ty jses mi včera vkradla do domu, když jsem byl ve sprše. A až ti řeknu, co jsi tu včera dělala, tak mi snad ani neuvěříš.

Hope na to neměla co říct. Postupně se jí v hlavě začalo ukazovat, co se dělo, ale jen nějaké útržky. Byla do svých myšlenek zabraná natolik, že si nevšila, že se přibližuje. Byl těsně u ní a ona se vzpamatovala. Podívala se mu do tváře a vydala se na útěk. Vyběhla dveřmi na chodbu a snažila se najít úkryt. Jenže se stalo to, o co se bála. Vpadla mu přímo do náruče. Dech se ji zadrhl v krku a snažila se od něj odtáhnout, ale nepovedlo se. Jeho stisk byl až moc silný.

„Myslíš si, že mi můžeš utéct? V mém vlastním domě?"

Neodpověděla, jen se mu dívala do zelených očí. Vždy každého přesvědčila, když se mu zadívala hluboko do očí.

„Jak si myslíš, že se ke mně chováš. Máš jediné štěstí, že jsem tě uložil na gauč a nenechal na zemi. Měla bys mi děkovat, že jsem tě nevyhodil!" Jeho stisk ještě zesílil.

Hope se pouze usmála a položila svou dlaň na jeho tvář. Trochu sebou cukl, protože netušil, o co se pokouší. Po chvíli se však uvolnil a nechal její ruku na své tváři. Připadalo mu, jako by nic kolem nebylo. Jen ona a ty její zelené oči.

„Teď mě pustíš a řekneš mi, kde jsem a jak se dostanu domů. Ano?" Palcem ho hladila po tváři a jeho stisk slábl. Už si myslela, že ji pustí, ale když zatřásl hlavou, dostal se do normálního stavu. Odstranil její ruku ze své tváře a ještě víc se zamračil. Přitáhl si ji blíž k sobě.

„Myslíš si, že mě můžeš ovládnout? Ty zatraceně nevíš, kdo jsem." Mluvil drsným hlasem, který se skoro podobal nějakému monstru. Hope měla strach v očích. Je to poprvé, co se jí nepodařilo ovlivnění. Musí zjistit, kdo to je.

On se naklonil k jejímu uchu a ona cítila jeho horký dech. Díky tomu ji naskočila husí kůže.

„Za to já vím, co jsi zač." Tohle jeho prohlášení jí vyvedlo z míry. On to věděl. Věděl, co je zač.

„V-víš?" zakoktala se a nasucho polkla.

„Vím, že jsi anděl." Prohlásil a vítězně se usmál.

„Anděl?" Zarazila se a trochu se od něj odtáhla.

„Víš, takových jako ty moc na svět nechodí. Ten nahoře si je hlídá jako oko v hlavě. Ani se mu nedivím, taková prdelka stojí za hřích." Jeho ruka zabloudila k jejímu zadku. Hope se zhluboka nadechla, aby se ovládla a nezačala na něj řvát. Hlavně byla zmatená, ale jeho tvrzení mu nevyvracela. Nechtěla se prozradit. On věděl o nadpřirozenu a tak nemusel vědět i o ní. Usmála se, protože hned jí došlo, co je zač.

„Jo takhle. Ty jsi jeden z těch, co svedou anděla z cesty. Ale já ti řeknu jedno. Na zem jsem mohla jen z jednoho důvodu. Já umím odolat."

„Myslíš, že mi dokážeš odolat?"

„Namyšlenému idiotovi jako jsi ty? Levou zadní. Takže mě teď laskavě pusť."

„Nepamatuju si, že jsou andělé drzí. Vždy jsou milí a snaží se pomoci." Zasmál se, ale pustil ji.

„Tak já jsem jiný druh. Teď mi ukaž dveře."

„Schválně, jak dlouho to vydržíš." Ukázal na vchodové dveře a ona se k nim hned vydala.

„Vydržím!" Slíbila a vyšla ze dveří.

Ahojte,

Jak to vypadá, tak budu díly přidávat vždycky v neděli. Teda pokud to vyjde. Chtěla jsem přidat v pondělí, protože jsem měla narozeniny, ale nějak to nevyšlo.

Jinak vám chci strašně poděkovat za VOTE a krásné komentáře : 3

Miluju vás <3

9