Banshee

♦45.Díl♦

Zdravím, 

zase se mi to psaní nějak protáhlo. Snad se nebudete na mě moc zlobit. 

Mějte se hezky!

PS: snad se na to video dalo koukat :D

Nápis na zdi byl jasný jako nebe za letního dne. Hope nevěřícně zírala na to, co se přímo před jejíma očima dělo. Pusu měla dokořán, protože něco takového nikdy nic podobného neviděla. I když už zažila mnoho, ale tohle přece ne. Posadila se přímo před nápis a četla ho pořád dokola.

„Co to má sakra znamenat?" mluvila si pro sebe. Nápis byl jasně napsaný, ale přesto tomu nerozuměla. Byly to pouze tři slova, která však měla velký význam. Počkala ještě nějakou chvíli, zda se ještě něco neobjeví, ale nic. Čekala pět minut, deset dokonce i hodiny, ale nic jiného neviděla. Pořád jen ta tři slova. Když už to vypadalo, že to vzdá a půjde spát, vylekal ji plamen, který vyšlehl z vedlejší zdi. Zachytil její rukáv a ona ho pohotově uhasila. S úžasem sledovala, jak se do zdi vypalují čáry, které se však klikatily, až za nějakou chvilku Hope poznala mapu světa. Následně se začaly do mapy vypalovat body, které se objevovaly po celé mapě. Bylo jich čím dál tím víc. Nejvíce však v Evropě.

„Co to sakra?!" vypískla hlasitěji, víc než měla v plánu.

Bodu bylo čím dál tím víc a Hope chápala čím dál tím míň. Chtěla se mapy dotknout, když v tom začal nápis hořet. Vzala vodu, kterou měla položenou u postele, aby oheň uhasila. Nestála o to, aby podpálila další dům. Avšak s ohněm se nic nestalo. Pořád plál, teď snad ještě víc než předtím. Nápis:

BANSHEE JE KLÍČ!

Jedině blázna by napadlo se ohně dotknout. Ale hlasy v její hlavě jí kázali, aby se ho dotknula. Natáhla ruku, ale zaváhala. Přece ještě není takový blázen, nebo ano? Nakonec se odhodlala, přece jen to není její tělo. Když se přece jen dotkla ohně, tak ucítila nesnesitelnou bolest, ale nejen to. Její očí zbělaly a ona viděla před sebou obrazy jako v nějakém filmu.

Viděla Harryho, hlavně jeho. Viděla ho v různých situacích, ale především se ženami. V posteli, u různých čarodějek, temných kněžek a u dalších temných bytostí. Viděla i ho samotného sedět v pentagramu a čarovat. Podle jeho oblečení usoudila, že se jedná o různé století. Uviděla i „známou tvář". Viděla dívku, kterou našla mrtvou v temné uličce, v den kdy se přistěhovala do Londýna. Dívka bez očí, teď jí viděla, jak poslouchá někoho za dveřmi. Ty postavy, které kdysi Hope viděla bez obličejů v temné uličce byl Harry s jeho kumpány.

Trhaně se nadechla a odstoupila rychle od zdi. Nakonec zakopla o roh postele a spadla na zem. Sykla, když se její spálená dlaň dotkla země. Nešťastný to nápad, ale znenadání se její dlaň začala hojit.

...Musíš to udělat...musíš to zastavit...musíš je zabít...

Ozývalo se na celý pokoje. To neznělo vůbec jako hlasy v její hlavě. Tentokrát to bylo několik hlasů dohromady. Všechny ženské, ale znělo to, jakoby patřily stařenám, které sotva dokážou mluvit.

...Zabij...zabij...zabij všechny...

„Kdo je to? Kde jste?!" zakřičela do pokoje a rozhlížela se na všechny strany. Hlasy jakoby se hýbaly a doháněly ji ještě k většímu šílenství.

„Kdo jste?!" zakřičela z plných plic a nehty si zaryla do své oholené hlavy. Teď by se jí ty vlasy docela hodily.

„Mandy, jsi v pořádku?" Hope uslyšela z chodby hlas matky. Ta cloumala klikou, aby se dostala ke své dceři.

„Běž pryč!" Zakřičela na ní Hope.

„Co se děje? Je tam s tebou někdo?" Avšak matka jí neposlouchala. Hlasy zmizely a ona slyšela jen matku, jak buší do dveří. Hope už ta žena lezla pěkně na mozek. Celý rok jí byla pořád za zadkem. Tak přišla ke dveřím a praštila do nich pěstí.

„Řekla jsem ti, ať jdeš pryč. Už jsem ti snad jasně vysvětlila, aby ses k mému pokoji ani nepřibližovala. Tak vypadni!"

„Ale Mandy," chtěla namítat. Bolelo jí to, jak se k ní její jediná dcera chová.

„Vypadni!" Hope zakřičela.

„Dobře, už jdu." Nerada, ale přece jen odešla. Měla takové tušení, že její dcera opět bere drogy. Což jí trápilo ze všeho nejvíc.

Hope se párkrát zhluboka nadechla, aby se aspoň trochu uklidnila. Vrátila se tentokrát k mapě.

„Schválně, co mi ukáže tahle mapa. Možná bude trochu jasnější."

Dotkla se prstem bodu, které byl nejblíže Londýna. Před očima jí naskočil název města. Dover! To město jí nic neříká. Je to přístavní město a ona se ocitla přímo na náměstí. Tam však dlouho nezůstala. Jako temný mrak letěla ulicemi, které vypadali všechny skoro stejně. Hope jakoby doopravdy cítila slanou vodu. Kde to sakra jsem? Pomyslela si, ale pořád zůstala u toho bodu. Doletěla až před řádový dům, které nebyl nijak zvláštní. Typický anglický styl domu. Rozhlédla se a na ulici nikdo nebyl. Jen z domu před ní vyšla žena, která mohla mít okolo čtyřiceti let. Nevyšla však sama, šla s dívkou, která mohla být tak stejně stará jako Hope. Prohlížela si je, něco na nich je pro ní zvláštní. Zhluboka se nadechla a zacítila to. Ten pach, pach smrti, který je jí velmi známý. Hope to došlo, obě jsou Banshee. Pořád stála před domem, ale tentokrát se obě zastavily. Otočily se a podívaly se směrem, kde stála Hope. Bylo skoro děsivé, jako hleděly přímo na ní. Jako by tušily, že tam je. Ale to je nemožné, nebo ne.

Hope rychle oddělala prst z Doveru a chytila se za krk, ve kterém cítila knedlík. Nechápala, co se tady děje. Co mají znamenat tyhle vize? Co jí tím chtějí říct?

„Asi si udělám výlet do Doveru, ale kde vzít peníze? Třeba Mandy má něco schované."

Hope si sedla do tureckého sedu uprostřed pokoje a ztratila se ve své mysli. Mandy tam shrbeně seděla na zemi a vypadala příšerně. Už byla jen kost a kůže. Už ani na svých nohách stát nemohla. Vypadala na umření, ale nikdy nezemře, dokud bude Hope v jejím těle.

„Zdravím Mandy, už je to dlouho." Mandy vzhlédla a podívala se do usměvavé tváře Hope, která nad ní stála jako smrt nad tělem těžce nemocného. Jen ta kosa v ruce jí chyběla.