Banshee

♦55.Díl♦

Zdravím vás, 

vím že mi to opět trvalo strašně dlouho a že díl není zrovna dlouhý, ale snažila jsem se, abych vám ho sem mohla hodit, co nejdříve. 

Kdyby to šlo, tak by Harry pouštěl plameny na každou stranu. A rozbil snad úplně každou budovu, která by mu přišla do cesty. Je to sice ďábel, ale i na Zemi má omezenou moc. Rozhazoval věci po celé pokoji ve svém domě. Kdyby nevypadal tak děsivě, byl by jako malé dítě, které se vzteká, protože nedostal to co chtěl. Přítomní dobře věděli, že je lepší, že si vybije vztek na prostých věcech, než na nich. Arawn jen stál stranou a pozoroval ho.

„Jak mám mohla utéct! Jedna ženská?! Jak?!"

„Pane, snažili jsme se-" ozval se jeden z mužů, což byla obrovská chyba.

„Snažili? Snažili?!" Harry k němu přistoupil a chytil ho pod krkem.

„Nevykládej mi tady o snaze. Kdyby jste se opravdu snažili, tak bych už držel její hlavu v ruce!" Jeho oči změnily barvu na krvavě rudou a kdyby to šlo, tak by mu z uší ucházela pára. Měl obrovský vztek. Takový jako ještě nikdy ve své existenci neměl.

Svého sluhu pustil a posadil se na pohovku. Chytil se za čelo a přemýšlel. Nejen že mu utekla, ale pořádně ještě neví, kdo to vlastně je. Už začíná být na tento svět alergický.

„Já tu mrchu zničím. Arawne!"

„Ano, pane?" odpověděl okamžitě.

„Jak to vypadá s tím, co vám řekla? Je to pravda?"

„Zatím nemáme ověřeno všechno, ale ty co víme, jsou pravda."

„Co to bylo za lidi?"

„Byly to pouze ženy."

„Jen ženy?" zamračil se, ale na Arawna se stále nepodíval.

„Všechny banshee. Staré, mladé i děti. Všechny byly banshee."

„Hm...najdi věštkyni."

„Ano, pane."

„Ale myslím opravdovou věštkyni, ne jen nějakou kterou najdeš na ulici."

„Není lepší, když se podíváš na to co chceš, sám?"

„Kdyby to šlo! Kdybych to udělal, už bych byl jednou nohou zpátky v pekle. A tam já se nejbližších pár století nechystám. Tak se blbě neptej a běž ji sehnat."

"Zeptám se tě. Přemýšlel jsi někdy o návratu?"

To byl moment, kdy se na něj Harry podíval. Ale už to nebyl zlostný pohled. Vypadal neutrálně jakoby nad odpovědí přemýšlel.

"Když se to stalo s Areyou, neměl jsem sílu zůstat tady. Ale kdybych to udělal vyhověl bych bratrovi. Což jsem nikdy neměl v úmyslu. A nehodlám s tím začínat."

Usmál se tak zlověstným úsměvem jako ještě nikdy. 

HOPE

Ležela na zemi pár metrů od jezírka, které by ji mohlo dát aspoň chvilku života navíc. Nedokázala se pohnout. Byla slabá jako ještě nikdy v životě. Už byla smířený s tím, že je tohle konec. Čas pro ní plynul strašně pomalu.

I když si nalhávala, že smrt je jediné řešení, jak se může tohoto odporného života zbavit, tak v koutku teď už jen temného srdce nechtěla zemřít. Byla vyděšená ze smrti. Ale nebyl tu nikdo, kdo by jí mohl zachránit, nebo aspoň s ní zůstat do poslední chvíle. Připadala si na světě úplně sama. Neměla už nikoho, kdo by se o ní bál. Kdo by ji chtěl zachránit, nebo kdo by ji chtěl naposledy aspoň vidět. Všechno bylo pryč, všechno po čem snila i když to byla nějaká maličkost, všechno se proměnilo v prach.

Všechno jí bolelo a ona nevěděla, co má dělat. Už neměla sílu brečet. Zaschlé slzy měla na tváři a chtěla už jen zemřít. Do hlavy se jí dostala píseň, která ji však nepřišla nijak povědomá. Neměla zdání, co jí nutilo, aby ji zpívala.

*Deep into the darkness
We all got lost
Caught out in the rainstorm
Bullets falling fast

Calling to the afterlife
Can you hear us when we cry
Call out to the afterlife
Can you show us how to fly

...

Víc už nezazpívala. Oči se jí zavřely a ona doufala, že už je to navždy. Avšak její přání se nesplnilo. Už to opravdu vypadalo, že jí do konce zbývá pár výdechů. Už nic nevnímala okolo sebe. Nevnímala vítr, vůni květin nebo šum stromů. Proto si ani nevšimla malého pramenu vody, které se pomalu ale jistě blížil k ní. Pomalu se blížil k její ruce, kterou měla nataženou před sebe. Voda se k ní pomalu blížila a začala se jemně obtáčet okolo jejího zápěstí. Tohle cítila, ale myslela si, že je to jen přelud. Voda ji jen lehce hladila, ale pak pramen svůj stisk upevnil. Stalo se to jako kouzlem, ale voda jí prudce stáhla po trávě přímo do vody. Jakmile se hlava Hope dotkla vody, prudce otevřela oči. Nevěděla, co se děje. Její ruce jakoby byly svázané a nohy taky. Blížila se stále hlouběji a hlouběji do jezera. 

Píseň je nahoře, takže si ji můžete přehrát celou♥