Big Bad Boy [Czech story]

2.part [He's my everything]

Konečně je něco málo po půl třetí odpoledne a já pomalu přicházím ke dveřím kavárny mého strýčka Fredericka,ve které pracuju. V uších mi zní písnička od Lucy Hale - Make you believe a já spokojeně sleduju dění kolem sebe. Dělám to pořád,většinou jsem někde,kde to žije a Londýn je pro mě vysněným městem. Nechci žít nikde jinde,kromě Dublinu. Vlastně ani nevím,proč jsem se narodila v Dublinu,když oba mí rodiče jsou Skoti jako trám a nikdy jsem ani od jednoho neslyšela,že mám prarodiče v Irsku. Najednou mě ze snění vytrhne nějaký retard,který do mě zezadu napálí ramenem. Znechuceně se otočím a prohlédnu si ho - Kdo jiný by to mohl být než Thomas Brown,můj soused přes ulici. "Tak ty jsi mi tu vážně chyběl" nevrle namítnu,zakoulím očima a dál pokračuju ve své cestě do strýčkovy kavárny. Thomas se najednou vedle mě objeví na kole - novém BMX zelené fosforové barvy a zeptá se "Jo,tak já jsem ti chyběl jo?" Zastavím se,dám si ruce vbok a vrhnu po něm vražedný a zároveň i vlídný pohled "Hrozně" Thomas se začne smát a něco začne mumlat,ale to už dál neposlouchám. "Hele,posloucháš mě?" zeptá se mě nakonec,když pomalu otevírám dveře kavárny a já místo toho,abych mu normálně odpověděla,mávnu rukou na rozloučenou a zavřu za sebou.

Vevnitř je jen pár zákazníků,takže to dnes nebude nic těžkého odpracovat si šichtu. Od pokladny se na mě usmívá Iris,dcera strýčka Fredericka a moje sestřenice. Pousměju se,pozdravím jí a pomalu se sunu do šaten. Procházím kolem stolku číslo 12 a najednou se mi vybaví ten kluk. Je to docela už dávno,ale přece si pořád na něho pamatuju,jako by tu byl ještě včera. Blonďatý kluk v černé bundě. Jeho modré oči ve mě vzbudovaly takový zvláštní pocit. Pro mě to byl zákazník jako každý obyčejný člověk v kavárně,dokud neodešel. Tenkrát jsem ho viděla poprvé a naposled. Už se tu nikdy neobjevil. Pořád mi v hlavě zní ta věta "Tak co bych si asi tak mohl přát od milé a krásné servírky,jako jsi ty?".
Tvářila jsem se jako kakabus,ale on moc dobře věděl,že mě jeho kompliment potěšil. Nejdřív jsem mu nedávala najevo sebemenší zájem,ale pak až když odešel mi došlo,že mi chybí jeho hrubý a přitom tak milý hlas s irským přízvukem. Pomalu kráčím ke dveřím s jmenovkou "Jen pro personál" a rozjímám nad tím dnem. Pamatuju si,že byla venku šílená zima a my měli plné ruce práce obsluhovat všechny ty zákazníky,kteří se nahrnuli do naší kavárny jenom proto,že jim venku byla zima. Běhala jsem od jednoho stolku ke druhému a byla jsem už mírně rozčílená,když jsem přišla ke stolku,kde seděl on a s nevrlým tónem v hlase se zeptala "Tak co si dáte?" Zvedl hlavu od jídelního lístku a podíval se na mě jeho modrýma očima,které mnou projely jako ostří nože měkkým chlebem. Otvírám dveře šatny a svlékám si svůj kabát. Namísto něj si kolem sebe uvážu zelenou zástěru s jmenovkou "Sophie" a na nohy si nazuju bílé boty na mírném korkovém podpatku.

           "Sophie,už si to slyšela?" zeptá se mě Iris,když kolem ní procházím do kuchyně. Udiveně se na ní podívám a nachvilku se zastavím "Co bych měla slyšet?" Iris se rozhlídne,jestli nás někdo další neposlouchá a nahne se ke mě "Představ si,že máma chce prodat tuhle kavárnu" Vyděšeně se na ní podívám a nechápavě opakuju "Izabela chce prodat tuhle strýčkovu kavárnu?" Iris přikývne,ohrne spodní ret a dodá "Včera jsem slyšela,jak se o tom máma s tátou baví. Řešili něco jako,že takhle to už dál nejde a není jiná možnost. Táta totiž říkal,že už je na vedení restaurace dost starý a navíc dostal dobrou nabídku u sebe v práci,takže .." Úplně na ní civím. Málem mi spadne na zem tác s použitými sklenicemi a talířy "Fred a starý? Já to nechápu";"No,to jsme asi dvě" pokrčí rameny Iris a usměje se na přicházejícího zákazníka,pana Geralda Spancera,který si tu každý den kolem čtvrté hodiny kupuje černou kávu a jahodový cheesecake.
      Vydechnu a překvapeně odnáším nádobí do kuchyně ke dřezu,když se za mnou objeví Sonny,náš kuchař "Sophie,mám ti vyřídit od Izabely,že dnes můžeš skončit o něco dřív,prý tu bude jedna brigádnice a že si prej musí vyzkoušet roznášení,kasírování a takový" Jako by se nic nestalo,usměju se,položím tác na linku a řeknu "Dobře,aspoň se budu moct připravit zase na tu exkurzi do Irska";"Ty jedeš zase do Irska?" projde kolem Sarah,jedna z našich servírek a usměje se "Že ty si nedáš pokoj";"Náhodou" mrknu na ní a začnu se smát "Tento rok tam jedu jako doprovod" Sarah na mě vykulí oči,popadne do ruky svůj tác s objednávkami a zmizí v chaosu restaurace. Odfouknu si pramínek vlasů z čela,sdělám si zástěru a hodím jí v naší kuchyňce,kde se občas všichni setkáme v našich volných chvílích,do koše s ostatními špinavými zástěrami. Pak se pomalu sunu ke dveřím šatny,kde se přezuju,vrazím si do uší sluchátka a obleču si svůj oblíbený červený kabát. Musím nad tím přemýšlet,musím. Proč by Izabela dělala něco takového? Fred není tak starý,aby přestal s provozem kavárny.