Big Bad Boy [Czech story]

24.part [More and more]

Ležím tu už třetím týdnem a každou chvíli čekám,že zase budu muset na další rehabelitaci. Nebaví mě to a hlavně ztrácím víru v to,že se jednou na svoje nohy postavím.

"Tak," objeví se v pokoji doktor z rehabelitačního oddělení,pan Whitemoore "Mluvil jsem s panem primářem a vypadá to,že by si mohla jít odpoledne domů.."

Domů?! To jako vážně? prolítne mi hlavou.

Na znamení souhlasu se pousměju,protože mě stále pořádně nejde mluvit. Bolí mě krk a prý (říkal to Niall) si nemám namáhat hlasivky.

Jako na zavolanou se v pokoji objeví babička Theresa se strýčkem Felixem a tetou Sam.

"Kde máte ostatní?" naťukám na tablet,který mi tu nechal Niall.

"Táta jel do hotelu si sbalit a všichni ostatní taky balí,abyste mohli jet odpoledne domů" pronese strýček Felix a sedne si vedle mé postele "Tak co,jak se cítíš? Vypadáš úžasně"

Potěšeně se pousměju a odpovím mu chraplavých hláskem "Děkuju,od tebe to vždycky potěší"

"Nenamáhej se" mrkne na mě a stiskne mi ruku "Ať tě to nebolí"

Zase se usměju a zamáčknu se zpět do polštáře. Vytáhnu ruku zpod peřiny a sáhnu po telefonu,který leží na nočním stolku.

21 SMS zpráv? Děláte si srandu?!

Překvapeně se podívám na displej telefonu a začnu si projíždět zprávy.

Pár jich je od Dony,některé od Eileen,pak od táty a Williama a taky tu jsou asi čtyři zprávy od Nialla.

"Vůbec nestíhám odepisovat,to je hrozný,jak se každýmu po mě stýská" pronesu tichým a hrubým hlasem.

        Sestra Nommová mi pomáhá oblíkat si kalhoty a tak celkově.

Jedno vám řeknu - Nikdy si nepřejte prožít to,co já. Neskutečně to bolí. I když nohy necítím,stačí se do té nohy bouchnout a projede vám celým tělem pocit,jako byste měli v nohách mravence a litry horké vody.

Kňučím,sténám a naříkám.

"Sophie,neboj" pomáhá mi do svetru "Už to bude a stejně,na to si pak budeš muset zvyknout"

No,to určitě pomyslím si.

Nasednu na invalidní vozík a sestra mě příváží do velké auly hned v přízemí nemocnice.

Čeká tam na mě táta,babička Violet,William,strýčkové a babička s dědou,a dokonce i Niall.

Ten se na mě dívá zvláštním pohledem. Něco mezi radostí a smutkem.

Nad čím asi přemýšlí? vyloudím ve své hlavě další přiblblou otázku.

V klíně mi sedí i můj obří medvídek Teddy,kterého křečovitě svírám a je mým jediným spojencem v tomhle krutém a nemilosrdném světě.

"Vypadáš nádherně" špitne William,když mě i s vozíkem šťuchá k autům.

Usměju se "Ani ne,vždyť se na mě koukněte .. Ochrnutá holka na vozíku,teď už mě nikdo chtít nebude"

"Nikdo?" objeví se vedle mě Niall. Přidřepne si k vozíku a opře si ruce o opěrátko "Pravej kluk tě bude milovat i s tím,že budeš třeba ochrnutá,to si pamatuj"

A budeš mě milovat i ty?

Zadívám se mu do očí,ve kterých se náhle zablýsknou slzy. Niall sebou trhne,prudce se zvedne a otočí se na svého tátu "Můžu řídit,žejo?"

"Můžeš,ale opatrně,pojede s námi Sophie" odvětí William a otevře zadní dveře.

"A .. Co táta a babička?" zeptám se.

"Pojedou hned za námi s babičkou Theresou a dědou Timem" mrkne na mě William.

V tom se u mě znovu objeví Niall "Ehm,no .. Budeš chtít pomoct do auta?"

"Ne,zvládnu to sama" hrdě odvětím a vzepřu se svýma rukama. 

To,že to nezvládnu,bylo jasné mě i Niallovi už od začátku.

"Počkej" špitne a zvedne mě do náručí.

Opatrně mě posadí do auta a podá mi pás "Tohle ještě budeme muset natrénovat"

Hodím po něm vyděšení,ale zároveň i překvapený pohled.

Tak tohle jsem nečekala. A už vůbec ne od Nialla.

Konečně mi dochází,co k Niallovi cítím. Není to jen kvůli jeho vzhledu. Je to v něm. Tam hluboko uvnitř něho nacházím sama sebe. Cítím takové zvláštní napětí pokaždé,když Nialla vidím. Je to stále intenzivnější. Víc a víc. Při každé příležitosti. Vážně se mi líbí? Vážně ho pomalu začínám milovat? 

Readers,taková menší poznámka ;3 Budu se snažit tuhle knížku dokončit do 30.,popřípadě do 35.kapitoly :) Pak knížku ukončím a snad bych mohla pokračovat druhým dílem ;33 Chystám Big Bad Boy 2 - Lost survivors :) Krásné čtění ;3 

Minnie :')