Big Bad Boy [Czech story]

7.part [That boy]

Táhnu se domů z práce jako tělo bez duše. Dvakrát jsem v centru zabloudila a dokonce jsem se i jednou musela vracet asi o dva bloky,protože jsem přešla odbočku.

"Ahoj,babi!" pronesu,když vrznou hlavní dveře a já se objevím v předsíni "Jsem doma!"

Dům ohlušuje starobylá hudba,kterou poslouchá moje babička.

"Babi?" zavolám znovu,když se mi nikdo neozývá.

Pomalu nakouknu do kuchyně. Trošku mi zamrazí,když si všimnu napůl nakrájené šunky na kuchyňské lince. Kde je ta babička? prolítne mi hlavou. Najednou se zaposlouchám do tichého sténání,které vychází z obýváku. Hodím s taškou do kouta a vběhnu do obýváku.

"Babi,co se ti stalo?!" vyděšeně hvízdnu,když vidím babičku,jak leží na pohovce s nohama ve vzduchu a chladí si čelo.

"Miláčku," zachraptí "Jen se mi udělalo trošku nevolno,ale to zase bude-"

"Volám tátovi" nenechám babičku ani dopovědět a vytahuju z kapsy telefon.

"Hlavně to ne!" zahurtasí babička a snaží se zvednout.

Přiskočím k ní,podepřu jí záda a druhou rukou jí jemně zatlačím zpět do polštáře "Ty teď lež.. Donesu ti vodu a skočím aspoň pro pana Williama,je přece doktor ne?"

Babička přikývne.

Běžím znovu do kuchyně,bleskurychle naliju babičce vodu a už si oblíkám kabát.

       Zběsile zvoním na zvonek u domovních dveří našich sousedů. Pochvíli uslyším kroky na schodech a když se otevřou dveře,objeví se v nich známý chlapík,který mě dneska vezl do školy.

"Ahoj,co se-"

"Máš tu tátu?" udýchaně vyhrknu a opřu se rukou o dveře.

Niall se na mě vyděšeně koukne "Jo,jasně .. Hned ho zavolám"

Pochvíli přiběhne i pan William a ani mě nenechá věc vysvětlit,bere si sebou kufřík s lékárničkou a za chůze říká "Babičce se zase udělalo nevolno,že?"

"No," hlesnu a cupitám za ním jako ovečka za pasáčkem.

Když příjdeme domů,pan William se i s babičkou zavře v obýváku a ještě nezapomene dodat "Nech nás prosím,díky"

Zakoulím očima. Nech nás prosím,nech nás prosím zní mi pořád hlavou. Sklesle se sesunu na židli u stolu a má hlava skončí v mých dlaních.

"Neboj,to bude v pohodě," ozve se od dveří a já se polekaně otočím.

Ve dveřích stojí Niall.

"Tvoje babička teď takovýhle stavy má dost často,táta říká,že to bývá jen ze změny tlaku,takže buď v pohodě" uklidní mě.

Důvěřivě se na něj kouknu. Tak mi teď pověz jestli ti mám věřit prohlídnu si ho.

"Věř mi," špitne a sedne si vedle mě. Jako by přesně věděl,co si teď myslím.

"Jenže,jenže .." lapu po dechu. V očích se mi objeví velké hroší slzy.

Niall si přisune židli blíž k té mé a chytí mě za ruku.

"Víš,ono to není lehký vidět nejmilejšího člověka v takovým-"

"Já tě chápu,až moc dobře" koukne mi zhluboka do očí a ve tvářích se mu objeví lehký náznak ďolíčků.

V tom se ale nečekaně otevřou dveře a v nich se objeví pan William - Má vyhrnuté rukávy a na očích brýle,které mu absolutně nesluší.

"Sophie,budu muset odvést babičku do nemocnice,jen na pozorování,nelíbí se mi ten tlak a mohla by zase omdlít,to by nebylo fajn"

Zděšeně se kouknu na Nialla,který se mě snaží zhypnotizovat důvěřivým pohledem a pak se zase odvrátím k jeho tátovi.

Nakonec sklesle špitnu "Pokud bude babičce líp,nemám důvod,proč vás nepustit"

Pan William se usměje "Jsi chytrá dívka,víš o tom?"

Po dlouhé době se i na mé tváři objeví menší úsměv.

     Už hodinu chodím po kuchyni kolem stolu,na kterém leží můj telefon a netrpělivě čekám na hovor z nemocnice. U toho všeho mě vytrvale sleduje i soused Niall. 

"Nechci ti nic říkat,ale .. " nakousne.

Zpozorním.

"Myslíš,že je to dobrej nápad tady takhle chodit a čekat? Co kdyby sis na chvíli sedla,udělala si čaj a koukla na telku,táta zavolá,nikdy nezapomíná"

Nenávidím,když mě někdo dokáže přemluvit proletí mi hlavou.

Jako na povel si sednu na židli "Tak už si spokojenej?"

Niall se usměje. Najednou mi příjde jeho úsměv utešující. Najednou mi příjde,že je to jediný můj spojenec v tomhle nevyspitatelném světě. Zadívám se mu do očí a mlčím. Nedokážu ze sebe vyloudit ani hlásku,natož dál pokračovat v našem rozhovoru.