Druhý stupeň vášně

41. Až na dno

" Clarí...." Ozvalo se mi tlumeně. " Clarí , lásko vstávej, prosím. " ozvalo se opět, už o něco srozumitelněji, hlas ale přehlušila bolest,která mi procházela hlavou a prakticky i zbytkem těla. Pootevřel jsem oči, ale kvůli dost ostrým slunečním paprskům jsem je okamžitě zavřel a znova se o nic nepokoušel. Bolest neustále proudila tělem, ale trochu jsem se srovnal a uslyšel vzlykání. To je Carrie ? Dalo mi to hodně přemáhání , ale nakonec jsem tedy hodně pomalu otevřel oči a pomalu před sebou začal rozeznávat víc, než jen rozmazané fleky. Jako první mě zaujala bílá stěna, která byla po celé místnosti, bylo zataženo a tím pádem i dost šero, přesto mi nebylo dobře z toho světla. Vedle mě dvě kovové vysoké postele, které byly připraveny pro další pacienty. V místnosti celkem chladno a ten nepříjemný nemocniční pach. Já na kapačkách . Co to kurva... Pomalu jsem hlavu otočil směrem, odkud se ozýval Carrienin hlas. Z očí jí stékaly slzy a lehce se klepala. Nezmohl jsem se na víc, než na hluboký výdech. Co tu dělám ... nemám ani zdání. Nepamatuju si nic. Ani jednu menší útržkovou vzpomínku. Co se tak mohlo stát ... Zacukal jsem prsty a zadíval se na kapačku, co byla zapojená v mé ruce. Počkat. počkat počkat. Naposledy jsem byl střízlivej. Volal Zavy říkal, že .... jo. Aha. tak už a to pomalu přicházím. Pravděpodobně jsem sáhl po lahvi, jak to já obvykle v takových situacích dělávám. To by vysvětlovalo bolesti hlavy, kocovina. Jen mi teda laskavě někdo vysvětlete, proč jsem v nemocnici , proč neležím doma na podlaze s brutální bolestí hlavy.

Carrie si mě všimla, ihned doširoka otevřela oči a nadějně se pousmála. Vedle na stolku ležel můj popraskaný a v příšerném stavu telefon . Její jemné prsty mě začaly hladit po tváři, políbila mě na čelo a velice lehce objala. A já se stále nezmohl ani na slovo. Snažil jsem se rozpomenout, nebo alespoň trošičku vzpamatovat. Ani jedno mi nešlo, byl jsem totálně v háji. Fajn . Už potřebuju nutně vědět, o co tady jde. prosím. kdokoliv. "mhm... " Zavrčel jsem rozmrzele a bolestně . lehce se odtáhla a zadívala se mi do očí . "co je to ? " Špitl jsem tak, aby to způsobilo co nejmenší bolesti u mě v hlavě, marně. Ona tence vydechla a otřela si uslzené oči.

" Opil jsi se... " AHA... " Otrava.. al...alkoholem . " To jde ?? u mě ? kolik jsem toho vypil sakra ? Bazén ? "Víš... přišla...jsem domu a ..a ty jsi tam.. ležel. v bezvědomí... " Špitla vyklepaně , lehce jsem ji objal a kývl. Odvezla mě sem , celou dobu tady u mě čekala a bála se. Nebylo to lehké , chápu... "Clarí, je mi to tak líto"

" ŠŠ... ne. Carrie mlč. " Pronesl jsem pak tlumeně, nechci , aby si tu něco vyčítala. Nemá to cenu, jen jsem si ji držel u sebe a lehce ji hladil po vlasech. Snažil se, aby byla trochu v klidu "poslyš.. kolik.. jsem toho tak zhruba vypil ?" Vyšlo ze mě chraptivým tonem , opravdu jsem byl zvědavý , je to poprvý v životě, co jsem se dostal takhle na kapačky a já nemám naprostý tušení, jak jsem to zvládl.

"Já .. nev.. nevím . Na zemi.. s... se povalovaly zhruba tři lahve a ... nějaký střepy. Něco prázdné a něco naopak vylité... byl.. byl jsi i hodně pořezaný, ale .. t..to už ti zregenerovalo. " tři a víc?
aha.. dobrá, tak mám další údaj, nebo hranici, chcete-li . Jen jsem lehce kývl a zase oči zavřel. " Proč.... proč... ? " Ozvalo se od ní tence. Já chvilku zamyšleně uvažoval nad tím , co jí řeknu.

" Naštval jsem se. Jen... volal mi Xaviere, že se něco pokazilo a já..to zahladil pitím . Jen jsem to přepískl. ale nechápu proč, takhle hodně bych obvykle nepil . Mož.. možná se stalo ještě něco . snad jsem nikomu nevolal.. " Trochu jsem se zděsil, snad jsem neprovedl žádnou píčovinu. " Podívej se, jestli jsem netropil nějaký píčoviny, prosím. " Špitl jsem a podíval se na ni. Pomalu zvedla můj mobil, tu trosku, a začala ho projíždět. protokoly a smsky. Na chvilku se zarazila a zrudla. " Něco zlýho ? " Optal jsem se potichu , zavrtěla hlavou a jen pokračovala v projíždění mobilu . Trochu rozhozeně . Doufam, že nečetla nic, co by neměla. se Zavym si nikdy nepíšeme nic hezkého . Ale nakonec mi sdělila, že jsem nikomu už nepsal a nikdo mi nepsal ani nevolal od doby, kdy mi volal Xaviere. Tak to jsem holt do toho pití spadl pomocí jisté depky. možná se to váže k tomu , že tu mam Carrie a prostě to pro mě nebylo moc lehké , celkově. " děkuju. " Zvedla ke mně rozklepaný pohled.

" Omlouvám se " Zašeptala prostě a já naprosto netušil, za co , jen jsem ji objal a políbil na spánek , rozplakala se mi v náruči . Co já si s tebou jen počnu ...Uhoupal jsem si ji v náruči , S bolestí hlavy a totální dezorientací pak ležel a čekal, až se mi alespoň něco vrátí. A snaha nebyla marná, pomalu se mi i nějaký útržek v paměti objevil . Třeba ten mistrovský hod mobilem o zeď, ten byl ale za střízliva. Následoval ... hovor. s někým jsem mluvil. Ale nejsem si jist s kým . V jedné ruce svíral lahev s vodkou a v druhé si držel mobil u ucha, křičel jsem . Nemyslím si, že tam carrie u toho byla. Lahev jsem třískl o bar a ona se roztříštila. Pak tma. Další ze vzpomínek byla, když jsem ležel mlčky na zemi a pozoroval kapky krve stékající po baru až k zemi. Krev byla moje, stoprocentně. Mia se nepřibližovala. Ale Carrie nikde. A pak už si nepamatuji nic. Probudil jsem se tady na lůžku . v tomhle stavu a víc nevím .

" Mia.. je ... v pohodě ? " Ustaraně jsem na ni koukl . Ona pomalinku otevřela oči a souhlasně kývla. hluboce oddychovala. políbila mě na rty.

"Clarí ? miluješ mě ? " Zašeptala ustaraně. Nebyl jsem si jistý , proč je tak vyklepaná .

"Provedl jsem ti něco carrie ? " Urychleně zavrtěla hlavou , upřímně .

" Ne. ne Clarí to vůbec. já .. se vrátila, a když jsi nebyl při vědomí. " Pousmála se a já to rozhozeně oplatil.

" Miluju tě. . " Vydechl jsem po chvilce a objal ji pevněji , zavřel oči a snažil se utišit bolest hlavy.