Who are the Marauders? (HP fanfikce)

Kapitola 8// Skicák plný čmáranic

„Larisso!" Uslyšela jsem za sebou povědomý hlas, když jsem procházela nebelvírskou společenskou místností. Bylo už po obědě a já byla právě na cestě do knihovny pro pár bichlí na referát. Připadá mi až nemožný, kolik referátů tady už druhý týden chtějí.

Otočila jsem se a spatřila vysokou postavu patřící Samovi. V ruce držel kus popsaného pergamenu a usmíval se jako sluníčko.

„Ahoj Same." pozdravila jsem ho s úsměvem.

„Jsem rád, že jsem tě tady zastihl. Zrovna nesu list se jménama našeho kompletního týmu, musim ho vyvěsit." zamával seznamem a zářivě se usmál.

Nervózně jsem se kousla do rtu. Vážně doufám, že jsem se tam dostala.

„Jasně, že tě beru!" zasmál se nad mým výrazem Sam. Dokázala jsem to? Konečně už se tu nebudu tolik nudit a navíc tam budu s Jamesem a Blackem. To zní jako sen každé dívky.

„To je skvělý!" vypískla jsem nadšeně a úsměv na tváři se mi  ještě víc rozšířil. Sam vyšvihl ruku do vzduchu a já si s ním celá šťastná plácla tak, až mě z toho bolela celá dlaň. Au.

„Šlo ti to fakt dobře. Těš se na trénink." mrknul na mě. No doufám, že tím nemyslel, že to bude dřina. Myslel. Určitě jo.

Oči jsem přesměrovala na seznam.

„Můžu se podívat?" zeptala jsem se. Zajímá mě, kdo další se dostal na pozici střelce.  Bohužel ta růžová Dona, který vadilo moje prokřupnutí prstů, byla včera docela dobrá. Ale je vážně nesnesitelná. Pořád si mě tak povýšeně prohlížela. A Jamesovi a Siriusovi posílala ty její svůdný pohledy. Můj počet nepřátel se nějak začíná zvyšovat. Trochu jsem zadoufala, že její jméno na seznamu hráčů nebude.

„Jo jasně." Sam mi podal papír. Hned ze shora jsem uviděla Jamesovo a Siriusovo jméno psané Samovým úhledným rukopisem. Upřímně, s mým rukopisem se vážně nedal srovnat. Je vůbec něco, co Samovi nejde?

Moje oči zabloudily do spodní části listu. Chvilka napětí... Střelci: Larissa Stonevá, Dona Whiteová a Jayden Foster. Takže už je to oficiální. Bohužel se slečnou Donou se budu muset nějak vyrovnat. Což asi nezvládnu, protože ty její blonďatý příčesky mě vážně iritujou. Seznam jsem Samovi podala zpátky.

Usmála jsem se. „Tak já už musím. Jdu do knihovny pro nějaký knížky. Zatím." mávla jsem rukou na pozdrav a vydala se směrem do knihovny.

Orientovat se na hradě pro mě pořád bylo trochu obtížné, ale do knihovny jsem se naštěstí dostala rychle a kupodivu jsem trefila i zpátky za společnosti tří velkých bichlí. Nemám ani páru, jestli jsem vzala ty správný, protože ve školní knihovně byla miliarda různých knih nebo jiných stokilových svazků a já už jsem po půl hodině hledání začínala být hodně nepříčetná. Nakonec jsem naštěstí našla něco, v čem bych snad mohla najít podrobné informace o životě obrů (bohužel za cenu asi deseti knih rozházených po zemi, naraženého palce u nohy a zničených nervů).

Byla jsem spokojená, i přestože bylo venku zataženo a zima. Sice byl pořád začátek září, ale tady se počasí pomalu začínalo otáčet do podzimu. Což bylo super, protože podzim byl vždy mým nejoblíbenějším ročním obdobím. Listy, vítr, deště a tak. Prostě super. Do večeře zbývaly ještě celé dvě hodiny a já si konečně po týdnu opět našla čas na čmárání do mého oblíbeného skicáku.

Společenská místnost byla v obložení několika studentů, mezi nimiž byla i malá skupinka roztomilých prváků hrající karty. Usedla jsem do červeného křesla, které bylo nejvzdálenější od krbu, a nohy si založila do tureckého sedu. Upřímně, nikdy jsem nechápala, jak může někomu vyhovovat sedět na pohovce nebo křesle s nohama na zemi. Ehhh, nepohodlný. Místnosti se ozývalo štěbetání od vedlejšího stolu, ale já to úspěšně ignorovala a konečně se ponořila do svého světa fantazie.