Who are the Marauders? (HP fanfikce)

Kapitola 21// Do háje!

Můj trhavý dech se nesl hustým tichem lesa. Nedokázala jsem se pohnout. Oči jsem pořád upírala do těch krvavě rudých. Nohy, jako by mi ztuhly a já odtud nedokázala utéct pryč. Dlaně mi klouzaly potem a já cítila, jak neúmyslně povoluji hůlku. Chtěla jsem pevně sevřít oči. Doufat, že se probudím ve své měkké posteli vedle Kim a Lily. Že nejsem tak hloupá, abych se do Zapovězeného lesa vydala za úplňku. Ale moje oči zůstaly rozevřené dokořán. Zděšeně jsem hleděla do krvelačných očí stvůry přede mnou. 

Z vlkodlaka vyšlo další hlasité zavytí. To konečně probudilo každou buňku v mém těle a já sebou prudce cukla. Než jsem se nadála, rozpohybovala jsem své ztuhlé končetiny a otočila se směrem, kterým jsem přišla. Aspoň jsem doufala. Dala jsem se na útěk. Tma lesa mi zhoršovala viditelnost každou vteřinou a kmeny stromů se zdály být téměř neviditelné. Neohlížela jsem se a běžela dál, jakoby to měl být můj poslední běh. Cítila jsem, že mám vlkodlaka v patách.

Můj dech byl sípavý, celé mé tělo se třáslo pod náporem adrenalinu. Svět byl pro mě v závoji mlhy. Skoro jsem nechápala, jak tohle může být realita, protože mi to až moc připomínalo mé noční můry. S každým dalším krokem jsem si uvědomovala, že z téhle polízanice tak lehce nevyváznu. Tohle není jako vytopit školní jídelnu nebo vystrašit spolužáky na Halloween.

Moje nohy běžely dál. Zpocené vlasy mi vlály větrem dozadu a díky bohu mi tak nepřekážely ve vidění. Cítila jsem směs studeného potu a špíny, ztékající po mém čele. Ale nezastavovala jsem. I když jsem několikrát vrazila do kmenu stromů. I když jsem se prodírala řezavými keři, něco ve mně mě nutilo běžet dál. Za běhu jsem se otočila. Kousek za mnou svítily červené oči, přibližující se každou vteřinou. Přidala jsem na rychlosti. Listí pode mnou nepříjemně šustilo a já se ze všech sil snažila po něm neuklouznout.

 I přes to, že jsem nemohla zastavit, docházela mi síla. Nevím, jak dlouho jsem běžela. Patnáct minut? Třicet? Modlila jsem se, ať už svítá. Ať už tohle všechno skončí.

Zastavil mě až prudký pád. Celé mé tělo se sesypalo k zemi a to jen kvůli tomu ohavnému kořenu trčícímu ze země. Hlavou jsem narazila do ztvrdlé země a ucítila potůček krve, který se mi okamžitě spustil z nosu. Tohle je konec. Nedokázala jsem se zvednout. Rychle jsem se přetočila na záda a zmatenýma očima sledovala obří přibližující se monstrum. Pisklavé sípání vycházející z jeho úst mi zaslepilo mozek. Zprudka jsem dýchala, strach zaplnil celé mé tělo. 

Vlkodlak se po mě chystal hmátnout svou obří prackou. Konečně jsem se probudila z transu. Na poslední chvíli moje ruka s hůlkou vyšvihla do vzduchu. 

„Mdloby na tebe!" zařvala jsem z plných plic. Z hůlky vytryskl paprsek, tak silný, až mi se mi celá ruka rozkmitala. Těžké tělo vlkodlaka dopadlo několik metrů ode mě. Prázdně jsem zírala před sebe. Tohle bylo o kousek. V ruce jsem pořád pevně svírala hůlku, až mi zbělaly klouby. Z ticha mě vytrhly příchozí zvuky. Uslyšela jsem šustění listů na zemi a dutý zvuk dusání hlíny. Prudce jsem sebou trhla a rozhlédla se kolem. Vlkodlak klidně ležel opodál, mlha už nebyla tak hustá a mně došlo, že jsem se dostala až ke kraji Zapovězeného lesa. Obloha byla o něco světlejší, ale měsíc už byl dávno za mraky. Za chvíli bude svítat a já bych se měla co nejrychleji dostat zpátky do hradu. Může být jen pár hodin po půlnoci.

V dálce jsem najednou zahlédla několik přibližujících se stínů. Chtěla jsem se rychle zvednout, ale moje končetiny byly až moc vytížené k jakémukoliv pohybu. Znovu mě začínala přepadat panika. Kousek od sebe jsem uviděla hluboký příkop zasypaný listím. Z posledních sil jsem zabrala a rukama se doplazila na okraj malé propadliny. Hodila jsem sebou a svalila se do hromady listí. Cítila jsem, jak mokrá hlína máčí mé nohavice. Postavila jsem se na nohy a opatrně vykoukla nad okraj díry.