Who are the Marauders? (HP fanfikce)

Kapitola 22// Divná knihovna

„Všichni ke mně!" zakřičel na všechny členy našeho týmu Sam. Přerušila jsem opravdu zábavné pozorování svých bot a zvedla pohled. Sam nevypadal vůbec nervózně. Stejně jako já už měl na sobě dres, který perfektně obepínal jeho tělo.

„I ty, Dono,"pobídl blondýnku opodál, která jako vždy vášnivě klábosila se svými kamarádkami. Ty rychle sklopily pohledy a během vteřiny zmizely do bezpečí tribun. Dona se přeslazeně usmála a vydala se k hloučku u laviček. Cestou do mě nezapomněla vrazit ramenem a uchechtnout se. Na tváři jsem si udržovala křečovitý úsměv a v duchu počítala do deseti, abych se aspoň trochu rozptýlila od myšlenky vrazit jí pěstí.

„Takže, jak všichni víte tohle je první zápas sezóny," začal Sam a já stejně jako zbylí členové týmu, jsem ho náležitě poslouchala. „Hrajeme proti Havraspáru, což je náš druhý největší soupeř. Každej se držte toho, co jsme trénovali," nadzvedl naléhavě obočí. V břiše se mi usídlil nervózní pocit a já se snažila nevnímat sevření žaludku. Jak moc v háji by bylo, kdybych dnešní zápas podělala? Všichni náležitě přikyvovali s úsměvy na tvářích a mě připadalo, že jsem jediná, kdo má ze zápasu strach.

„Tak jdeme na to!" pokrčil Sam rameny a usmál se. Několik lidí nadšeně zatleskalo a všichni se rozběhli pro svá košťata.

„Larisso?" zastavil mě Sam přívětivým hlasem a já se na něj tázavě otočila.

„No?" nervózně jsem se zasmála ve snaze skrýt pochyby, které zaplavovaly můj mozek.

„Je normální být nervózní. Ale na trénincích ti to jde perfektně a tenhle tým má štěstí, že tě má," usmál se podpůrně a rychle mě poplácal po rameni.

„Uh, dobře. Snad to nepodělám," skousla jsem si ret, což donutilo Sama protočit oči.

„Já vím, že ne," kývl a rukou mě popostrčil ke košťatům. Vděčně jsem se na něj usmála a do ruky popadla to své. Vedle mě jsem si všimla Blacka a Jamese, kteří se evidentně dost bavili, jakoby nás žádný zápas nečekal.

„Co si to tady špitáte za tajnosti?" pokroutila jsem se smíchem hlavou, načež mi oba věnovali tajuplný úšklebek.

„Spíš, co si to ty a Sam špitáte, ne?" pozvedl James obočí a já nad jeho dětinskostí protočila oči.

„Tyjo, klid. Prohodili jsme pár slov," nakrčila jsem čelo.

„Jen aby!" šťouchnul do mě James ramenem a společně s Blackem se rozběhli na zelené hřiště, odkud se ozýval hlasitý jásot našich spolužáků. Naposledy jsem se nadechla a s šimravým pocitem v žaludku vkročila na bojiště.

_____________________

Zápas šel jako po másle. Několikrát jsem střelila přesně skrz oblouk a úspěšně se vyhnula splašeným potloukům. Dokonce i Dona se do hry zapojila a než jsem se nadála, James Potter chytil hbitou zlatonku přímo do dlaně. Přesně od toho momentu začla celá naše nebelvírská společnost jásat a celý zbytek dne byl doprovázen vítěznými pokřiky a smíchem. James a Sirius nebyli celý den k vidění a já usoudila, že jsou v obležení svých fanoušků. To bylo něco, v čem se oba dva vyžívali. Ale i přes to se ke mně dostala zpráva o tom, že se bude konat večírek na počest naší výhry. Moje obočí vystřelilo až ke stropu, když jsem se to dozvěděla, obzvlášť proto, že minulé shromáždění za doprovodu alkoholu bylo před třemi dny a já se nežádoucím způsobem probudila vedle Siriuse Blacka. Mám pocit, že dneska to zabalím.

Středa byla vždycky příšerný den. Kvůli mé denodenní prokrastinaci se mi právě ve středu hromadí nejvíce povinností, které nejsem schopná splnit. A profesor Binns referáty rozhodně nešetří. Ovšem dnešní téma mě vážně pobavilo. Když nám v hodině zadal Vývoj vlkodlaků v dějinách, tak jsem se málem zadusila nad ironií osudu. I když se to ze začátku zdálo vtipné, celé odpoledne jsem strávila v knihovně. Zábava, jak se patří.