- Jedinec se snaží o amputaci nějaké části těla. Bývá to ruka, nebo noha a především levá. Až když si většinou sami přivodí zranění, u kterého je amputace nezbytná, tak se cítí úplní. Až po té, si přijdou tak, jak mají být.
Tělesně zdravý, ale neúplný,
musí mi něco chybět,
něco bez čeho se nebudu stydět.
Mám obě nohy, nechci je vidět,
musím se záměrně poškodit,
s nohou, rukou, ošklivě uhodit,
ať už mohu stres za sebe zahodit.
Na chvíli budu ubohý zastánce,
odporné a bolestivé infekce.
Není to ošklivá mutace,
ani ošemetná improvizace..
Od životního štěstí,
mě jen dělí amputace!
Doktoři mi nikdy nevěří,
i tak je nechám, ať mě prověří.
Levá noha musí jít pryč!
Až po té vznikne fyzické pouto,
k sobě samotnému.
Nevěříš mi? Zkus to,
naučíš se něčemu posvátnému.
Nevím, proč to lidi odsoudí,
nechť prozří mýma očima,
a sami své myšlenky posoudí!
Proč máme dvě chodidla,
když po páru jsou i jiné části?
Takže z mého jediného pravidla,
jedna část se oddělí,
a konečně se svou přitažlivostí,
se s ostatními podělí.
Nastalo očekávané pondělí,
po bolestivém víkendu,
jsem na místě všech pacientů,
a jde se mi splnit můj sen.
Konečně je ten den,
kdy se noha jen oddělí,
a já budu celý.
Volný.
ESTÁS LEYENDO
Bláznův Deník
PoesíaV dnešní době hodně lidí trpí psychickými a duševními problémy. Proto mě napadlo sepsat o všech možných duševních chorobách básně, které by je vystihovali. Avšak poslední dobou jsem už trochu vyměkl, a nebude to jen o smutných depresích, nebo zvláš...
