Třetí

2K 140 11
                                    


A tak jako zběsilá puberťačka každý druhý večer zapisuji, co se stalo. Ne, že by toho bylo nějak moc. Záchvaty úzkosti a dalších věcí tam psát raději ani nebudu a tak většinou píšu, jak jsem si hrál s Ellou a další podobný hovadiny. 

,,Takže si každý večer něco zapisuješ?" Zeptá se mě táta při večeři. Máma si opět čte nějaký článek na tabletu a jak hádám, určitě si čte o psychických poruchách a nemocích, aby mi líp rozuměla, i když jí žádné články nepomůžou, ale tak nechám jí v tom.

,,Spíš každý druhý," pokrčím rameny a dál zírám do talíře, ve kterém pomalu ubývá jídla, které vařila máma. 

,,A kdy zase jdeš k doktorce?" Ihned zareaguje.

,,No zase další pátek, jako vždycky," odpovím a vložím si další sousto do pusy. Komunikace, co se týče mluvení už docela jde, ale stále se mnou nejsou nijak zvlášť dlouhé dialogy. Vždy se raději schovám v pokoji, nebo prostě přestanu odpovídat. Rodiče jsou už za ty tři roky zvyklí, takže mě nepopichují, abych jim odpovídal, za což jsem vděčný. 

,,Sethe, teď jsem se dočetla, že lidé s depresemi by měli hodně číst, čteš?" Zeptá se mě a já protočím oči v sloup. 

,,Mami, nějaký knížky mi z tohohle nepomůžou," uchechtnu se. ,,Jsou to žvásty."

,,Já myslím, že je to docela dobré, zkoušel jsi to?" Zeptá se a já hlasitě vzdychnu. 

,,Ano mami, čtu," kouknu se na ni přes okraj mikiny a vidím, jak na mě upřeně kouká. Ihned opět sklopím pohled do talíře. Čtení je jedna z těch mála věcí, co vůbec dělám.

,,No dobře," odmlčí se. Poohlídnu se po tátovi, který momentálně zadržuje smích. Pak se kouknu na Franka, který jednou rukou pod stolem chatuje na telefonu. Už si ani nevzpomínám, kdy já naposledy telefon držel. S elektronikou se od té doby nechci nijak kamarádit. Jediná výjimka je můj iPod, který je plný všech možných písniček, které poslouchám pomalu pořád. A jediná chvíle, kdy na internet chodím, je právě ta, kdy potřebuju písničky nové. 

,,Franku odlož ten mobil alespoň na chvíli, prosím tě," pronese máma. Asi se podívala na mě a pak na místo, kam směřoval můj pohled. 

Po večeři jsem zmizel v pokoji, kde jsem si sundal kapuci z hlavy a opět sebou hodil do postele a pak klasicky zíral do stropu, dokud pro mě opět nepřišla Ella, kterou jsem odvedl do jejího pokoje, uložil ji do postele a četl ji pohádku u které po chvíli usnula a já se odebral do koupelny, kde jsem se umyl a pak se vrátil zpět do mého pokoje. 

Z tajné schovky v mém pokoji vytáhnu trapný deníček a začnu zapisovat krátkou poznámku o dnešním dni.

13. března 

Máma se rozhodla přečíst články o depresi, aby mi rozuměla. Nevěřte všemu, co je na internetu, zblbnete z toho. A čtení mi opravdu nepomůže, abych se dostal z tohohle stavu. 



Probudí mě mámin křik z dolního patra. 

,,Franku, ty jsi nemocný. Je sedm ráno a ty už dřepíš u počítače!" Křikne a já si zavrtám hlavu do polštáře, i když to vůbec nepomáhá a tak přes pyžamo hodím mikinu, na hlavu si nasadím kapuci a jdu se podívat dolů. 

,,Mami, tohle bylo docela důležitý," založil si ruce na prsou zrovna ve chvíli, kdy jsem nakoukl do obýváku. 

,,Co bylo důležitý na tom počítači?" Zeptá se ostře.

,,Trénoval jsem na školní turnaj."

,,Na počítači?"

,,Jo, vysokoškolský turnaj ve hrách, vrátíš mi ten kabel, prosím?" Řekne Frank a já si až teď všimnu černého kabelu v máminých rukách. Hádám, že bude od internetu, když takhle Frank vyvádí a turnaj ve hrách na vysoké? Největší blbost, jakou si kdy mohl vymyslet. Potichu se zasměju a odejdu do kuchyně, kde si vezmu něco malé k snídani a sedám si ke stolu. 

,,Dobré ráno Sethe," vejde máma do kuchyně a už je opět jako sluníčko. 

,,Dobré," odpovím a zakousnu se do snídaně. 

,,Z tvého bratra se stává závislý," řekne.

,,Slyšel jsem," odpovím. 

,,FRANKU!" Křikne a brácha s otráveným výrazem přijde do kuchyně. ,,Zrovna včera večer jsem četla, že internet dělá lidi hloupější," pronese s výherním hlasem a já se začnu znovu potichu smát. 

,,A kdepak jsi to četla?" Zareaguje ihned.

,,No na internetu," pronese s klidem, jako by ji ani nedošlo, co právě řekla a v tu chvíli propukl Frank v hlasitý smích. ,,Čemu se směješ?"

,,Mami, právě jsi mi řekla, že jsi si na internetu přečetla, že internet dělá lidi hloupější," odpoví se smíchem a já bez jediného slova sleduji to, co se právě děje.

,,Nebuď drzý!" Odpoví ihned a odejde z kuchyně. Se smíchem odejde po chvíli i Frank a já odnesu nádobí do myčky a poté si vezmu několik prášků, které musím brát, abych se nedostal opět do nuly. Nula je v mém případě celodenní zavření v pokoji, bez komunikace, bez jídla a beze všeho. A tak to se mnou vypadalo na začátku. Zamkl jsem se v pokoji a několik dní s nikým nemluvil. S jídlem to tedy bylo tak, že jsem třeba den nejedl a další ano. Máma mi vždy nechala tác s jídlem před dveřmi a tak, když jsem neslyšel na chodbě ani hlas, rychle jsem otevřel dveře a vzal tác do pokoje. Prázdný jsem ho poté opět před dveře vrátil. A to je to, kam se už nikdy dostat nechci, i když tenhle stav tady byl několikrát. 

Otevřu si okno v pokoji a prolezu jím ven. Mám podkrovní pokoj, takže vylezu hned na střechu, kam si občas chodím sednout, když chci být doma, zároveň venku, ale hlavně absolutně sám. A to je právě teď. Je to normální, kdo takové chvilky občas nemá. I když u mě jsou mnohem častěji než u kohokoliv jiného. Sednu si na střechu a pozoruji sousedy, kteří zasévají první rostliny. Jejich děti pobíhají po zahradě a smějí se. Tohle je moje bezpečné útočiště, pokud nejsem v domě, nebo na zahradě, najdete mě tady. 


Vrátím seKde žijí příběhy. Začni objevovat