Vrátím se

Sedmnáctá

„Tohle místo vypadá dost pěkně," řekne po cestě mlčení.

„Jo, trávil jsem tady hodně času."

„Kdy? Jestli se můžu zeptat," koukne na mě a já zahlédnu její zelenohnědé oči.

„Když se to dělo, byl jsem tady pomalu každý den po škole."

„Vždycky tu bylo tak málo lidí?"

„Jo, kvůli tomu jsem sem chodil, chtěl jsem být mimo lidi a tady vlastně nikdo nebyl."

„Takže to bylo tvoje útočiště?"

„Tak nějak."

„Jak... Jak dlouho to trvalo?" Zeptá se a začne si v ruce žmoulat kus rukávu.

„Skoro dva roky. Možná to mohlo trvat míň, kdybych nebyl bábovka, ale měl jsem prostě hrozný strach," odpovím. Konečně mám pocit, že se s ní bavím, jako s kamarádkou a ne jako jen tak s neznámým člověkem. Možná, že jsem tohle potřeboval. Pokecat s někým, koho nevidím každý den, někým, kdo o mě toho tolik neví anebo není z rodiny.

„Je mi to líto, že se to stalo."

„To mě taky, ale stalo se to, má to následky, ale život pokračuje dál," pokrčím rameny.

„Víš co s nimi je?"

„Nevím a vědět to asi ani nechci, stačilo mi, když jsem věděl, jak to dopadlo při řešení toho ve škole," ani jsem ji nenechal se zeptat na to, jak to dopadlo a mluvil jsem dál. „Řekli, že jsem je musel nějak vyprovokovat, že oni nejsou tak zlí, aby to dělali jen tak, přitom nevím do teď, co jsem udělal. Prostě jsem jen existoval."

„To je ale hrozně smutný, že se k tomu vedení staví takhle. Vzhledem k tomu, že to na tebe mělo takové následky. Hádám, že nešlo jen o slovní napadání."

„Kéž by. Naposledy jsem dopadl s několika zlomenými žebry."

„Au," sykne.

„To bylo to nejmenší. Žebra byla za chvilku v pohodě."

„Co bylo pak?" Bylo na ni vidět, že už mezi námi ten „stav" přátelství cítí taky, protože už se neomlouvala.

„Pak se mě v nemocnici ptali, jak se to stalo a vzhledem k tomu, že moje tělo bylo plné modřin, mysleli si, že mě bijí doma, takže jsem musel říct pravdu."

„V nemocnici? Rodiče o tom věděli?"

„Dozvěděli se o tom všem až v nemocnici, když mě vezli do nemocnice s podezřením na slepák, protože jsem řekl, že mě bolí břicho."

„Páni," položí si obličej do dlaní.

„Bylo to dost psychicky náročný vysvětlovat zvlášť v nemocnici, pak znovu rodičům a pak nakonec i psycholožce, co se mi ty roky dělo."

„To chápu," v jejím hlasu uslyším lítost.

„Ale líto ti to být nemusí. Z toho nejhoršího už bych měl být snad venku."

„Nejhoršího?" Zvedne hlavu a podívá se přímo na mě. Naše oči se poprvé vzájemně střetnou. Ani jeden z nás neucukne, jen vnímáme naše oči.

„Nejedení, trávení několika dnů jenom v posteli, nekomunikování a myšlenky na sebevraždu," řeknu, aniž bych ucukl. Stále vzájemně sledujeme naše oči.

„Ty jsi to chtěl ukončit?"

„Chtěl, nebo teda, jen v mysli, nepokusil jsem se o to, nikdy. Protože jsem věděl a viděl, jak byla máma hotová už jen z mýho stavu."

„Je dobře, že jsi to neudělal," na tváři se jí objeví malý úsměv.

„Jo?"

„Ano, takhle krásný oči jsem dlouho neviděla."

„Jo, mých očí by byla škoda."

„Tebe by byla škoda."

„Tím si nejsem tak jistý," chechtnu.

„Tak buď."

„Jsem rád, že jsme si takhle konečně popovídali," přiznám.

„To i já. Nechovat se jak husa, mohl tenhle rozhovor proběhnout už dávno."

„Možná se to mělo stát až teď, kdy jsem na tom vcelku lépe."

„Jo?"

„Hodně mi s tím pomohl Frank, už jen tím, že semnou komunikuje jako s normálním."

„Musí to být skvělej brácha."

„To je, ten nejlepší," usměju se a konečně pohled nasměruji jinam, než do jejích očí. 

„Já jsem jedináček, ale brala bych nějakého takového sourozence, se kterým bych mohla mluvit o všem."

„My to tak ale dřív neměli, já ho většinu času ignoroval, protože mi přišlo, že se chová jako blbeček až teď jsme si k sobě našli cestu," usměju se.

„Tak hlavní je, že jste ji vůbec našli," usměje se i Lisa.

„Jo to jo, nevím, kde bych teď bez něj byl."

Koukali jsme na řeku, která kolem "mého" místa tekla a na město, na které jsme měli krásný výhled. Miluju pocit, že jsem někde vysoko a vidím na okolí, jak tady, tak i na střeše. Možná proto jsou tyto dvě místa má nejoblíbenější, mají společné výhledy na určité části mého města, které není až tak pochmurné jako lidi tady. Je zvláštní, když si představím, že před dvěma měsíci jsem se všech bál, měl jsem na uších sluchátka, aby na mě nikdo nemluvil a teď tady sedím se skoro neznámou holkou a vykládám ji o sobě. A ač kapuca na mé hlavě stále leží, naše oči se setkaly. A ne jen na jednu vteřinu.
Asi si říkáte, že dělám z komára velblouda, ale je to poprvé za ty čtyři roky, co jsem venku s někým, kdo není z rodiny a zrovna mě třeba neveze k doktorce. Doufám jen, že se zase něco nepokazí, jak už je v mém životě zvykem.