Dvacátá šestá

991 63 10
                                    




          

Ačkoliv jsem nevěděl proč, tak mě mrzelo, že odešla. Z nějakého důvodu jsem ji chtěl pomoct. Rozloučím se s doktorkou, se setrou a odejdu ven z nemocnice, před kterou mě čeká překvapení.

Je to ona. Sedíc na lavičce, schoulená do klubíčka a hlasitě vzlyká. Lidi kolem ní procházejí a jen se po ni zle podívají. A tak se vydám směrem k ní.

„Pojď se mnou, ukážu ti moje tajné místo, kde budeš mít naprostý klid. Nemusíš vůbec nic říkat, jen se mnou pojď. Je to jen kousek odsud."

„Dobře," špitne, otře si oči a jde za mnou. Celou cestu ani jeden z nás nepromluví. Jdeme jen tiše vedle sebe, ale není to takové to trapné ticho. Je to ticho, které se dá pochopit, nebo takové, které alespoň já chápu, a nevadí mi.

Po několika minutách dorazíme na mé místo. Díkybohu tu tentokrát není ani nohy. Sedneme si na lavičku s výhledem na řeku, na které jsem seděl každé odpoledne po celou dobu, co se to dělo.

„Proč-"

„Vím, jak se cítíš, donedávna jsem na tom byl stejně jako ty. Chci ti pomoct a tohle místo chvíli pomáhalo mě a tak chci, aby pomohlo i tobě."

„Tohle místo ti pomohlo od toho?"

„To úplně ne, jen jsem se tady necítil tolik na hovno."

„A co ti tedy pomohlo?"

„Budeš se asi divit, ale kontakt s lidmi, s rodinou. Nejvíc mi pomohlo, když jsem začal komunikovat s nejstarším bratrem, po několika týdnech se to všechno začalo zlepšovat. Ačkoliv mám stále problémy, jsem na tom lépe, než před těma dvěma měsíci. Měl jsem hodně problémy z úzkostí a trpěl jsem depresemi. Nedokázal jsem se podívat do očí komukoliv, kromě mé šestileté sestry. Nemohl jsem s nikým promluvit, aniž by se mi nestáhl žaludek, nechtělo se mi zvracet, brečet a umřít." Sám jsem se divil, jak moc jsem se rozpovídal před úplně cizím člověkem. Vždyť jsem ani nevěděl její jméno. Proč to tu vykládám?

„Páni," ozvalo se. Pohled měla sklopený do země. Vypadá tak moc zranitelná.

„Jsem Seth, mimochodem." Napadne mě se představit.

„Victorie," odpoví a opět nastane ticho. Ačkoliv nevím, zda je to dobrý nápad, rozhodnu se, že ji tady nechám samotnou.

„Půjdu. Asi budeš chtít být raději sama."

„Nechoď," odpoví stroze. „Prosím. Zbláznila bych se úplně, kdybych tu byla sama, i když je to tady krásný."

A tak jsem zůstal. A nelitoval jsem, protože jsem ji alespoň trochu rozpovídal. Je jí stejně jako mě. Nevím, co se stalo, ale chápu, že o tom mluvit nechce. Taky mi trvalo dlouho, než jsem se odhodlal vůbec něco říct.

„Uvidíme se ještě někdy?" Zeptám se.

„Měla bych tam chodit každý pátek, takže asi ano."

„Neměla by ses tam vrátit? Ta doktorka je vážně hodně chápavá, pomůže ti."

„Nevím."

„Nemusíš se ničeho bát. I když tě chápu. Než jsem tam měl poprvé jít, celou noc jsem probrečel. Ale nakonec to nebylo tak zlé."

„Vážně?"

„Ano," přikývnu, ačkoliv Victorie měla stále sklopený pohled do země.

„Dobře, tak tedy zase v pátek?"

„Doufám," pousměji se.

„Děkuju. Za všechno." Hlasitě se nadechne a zase vydechne. „Moc to pro mě znamená," třese se jí hlas.

„Neděkuj. Budu rád, když ti budu moct nějakým způsobem pomoct. I kdyby jen málo, i to málo je velký krok, věř mi."

Beze slov se rozejdeme každý jiným směrem. Já domů a ona k nemocnici. Byla přesně taková, jak jsem odhadl. Zranitelná, křehká, strachem bez sebe z okolí, nejspíš i celou dobu ze mě. Najednou mě popadl chtíč pomáhat ostatním, ačkoliv já sám nemám stoprocentně vyhráno.

Dojdu domů již s pocitem hladu a tak se rozhodnu si uvařit. Vařil jsem naposledy vlastně před tím vším, než to všechno šlo do háje. Uvařím si ryži, do které poté neliji sójovou omáčku a přidám trochu kukuřice z konzervy.

„Teda brácha, ty vaříš?" Ozve se ode dveří a já jen tak tak držím misku s jídlem.

„Ježiši, co ty tady? Myslel jsem, že jsi ve škole."

„Jinak bys nevařil?" Zasměje se.

„Jinak bych se tak nelekl, vole."

„Máš dobrou náladu?" zeptá se, a když se na něj otočím, má na tváři usměv. Odpovím mu pouhým „hm". „No teda, povídej." A tak jsem povídal. Všechno jsem mu vyklopil a on mě celou dobu nezvykle poslouchal s úsměvem na rtech, aniž by mi skákal do řeči. Usmíval se na mě, ale jinak než před tím. Usmíval se pyšně. Což se mi později i potvrdilo. Mezi tím, co jsem vše vyprávěl, jsme se oba najedli mnou uvařené rýže.

„-takže asi tak," ukončím mé vyprávění a Frankovi jeho úsměv stále zůstává.

„Nějak nevím, co ti odpovědět. Jen asi, že jsem teď na tebe neuvěřitelně pyšnej. Promluvil jsi s někým, koho jsi vůbec neznal, protože jsi mu chtěl pomoct, to je prostě úžasný. Jsi vážně hrdina Sethe. Říkal jsem ti, že se z toho dostaneš a ty ses smál, pamatuješ? Je to vážně skvělý a víš co to znamená?"

„Co?"

„Jdu koupit něco k pití a večer to pořádně oslavíme."

„Vždyť jsou naši doma."

„Jo, ale v mém, nebo tvém pokoji nebudou," usměje se na mě tak, jako se na sebe usmívali Fred s Georgem z Harryho Pottera, když měli v plánu nějakou lumpárnu. „Nebo pojedeš se mnou?"

„A vlastně proč ne?" Pousměju se na něj stejným úsměvem a v tu chvíli se zvedáme od stolu, nádobí dáme do myčky, odcházíme do auta a jedeme směr obchod, kde nakoupíme nějaký alkohol, menší pohoštění ve formě brambůrek. Vrátíme se zpět domů a vzhledem k tomu, že rodiče se mezitím vrátili domů, odkudkoliv, kde byli a tak tajně propašujeme náš nákup až ke mně do pokoje, protože tam něco takového moji rodiče rozhodně hledat nebudou.

A tak jsme si počkali, až rodiče budou jako každý večer usínat u televize v obýváku a u mě v pokoji mohla vypuknout oslava, i když tichá. Ale za to pořádná, protože se probudím až druhý den ráno, vedle mě leží spící Frank a kolem nás prázdné naprosto všechny flašky.

A tak začalo jedno z těch "divokých" období mé maličkosti.


A/N:

Tak jako každý rok zveřejňuji kapitolu 31.12. k aktuální povídce, kterou píšu. A to z jednoho prostého důvodu. 31.12. je totiž mé výročí od první povídky zveřejněné na Wattpad. A dnes jsou to neuvěřitelné ČTYŘI roky, co sem přispívám výplody mé fantazie. Omlouvám se, pokud ta věta nedávala smysl, momentálně je půl dvanácté večer předchozího dne a mě už to nemyslí.

Tak šťastný Nový rok a ať rok 2018 je lepší, než 2017!

Vrátím seKde žijí příběhy. Začni objevovat