Dvacátá čtvrtá

1K 81 12
                                    

Kdykoliv jsem se ještě ten den snažil být s rodinou, jako kdyby se nic nestalo, byl jsem vyhnán do postele.
V posteli jsem strávil pomalu čtvrt mého života, nepotřebuju tu trávit další čas.
Cítím se dobře, jsem v pohodě a to co se stalo včera na tom nic nezměnilo. Prostě jen nemůžu jen tak vysadit prášky a budu v pohodě.
Se vším holt musím pomalu, jak řekla doktorka.

Sám jsem se podle mámy nemohl ani najíst, jakmile se objevím v kuchyni, hned mám jít zpět a po chvíli se v pokoji objeví máma s tácem plným jídla.
Jedno zhroucení a v očích mámy jsem zas nemocný chudáček. Tenhle můj štítek chudáčka mě už vážně přestává bavit. Že já idiot ty prášky vysadil.

Probudím se další den ráno, tudíž do dne, kdy by měli moji prarodiče odjet domů. Zastelu si postel, roztáhnu žaluzie, převléknu se a vyrazím do kuchyně. Bez mikiny, bez kapuce na hlavě, beze strachu. S úplným klidem.

„Sethe, běž si lehnout, dnes budeš ještě v posteli," oznámí mi máma, jen co vejdu do kuchyně.

„Ne, nezůstanu. Cítím se dobře, to co se stalo to nezměnilo a nestrávim poslední den s babi a dědou v posteli."

„Hele Sethe, měl jsem takový nápad, doktorce jsem to včera neřekl, ale co kdyby jsi se vrátil do školy? Ne do tý, ale do nějaký jiný. Víš jako, aby jsi zkusil se nějak socializovat. Co myslíš?" Koukne na mě táta a upije kávy ze svého hrnku. Ve mě se začne lehce bouřit. S lidma přestavám mít problém, ale zpátky do školy? To se mi teda nelíbí. Vždyť je to sotva měsíc, co se pomalu stavím zase na nohy.

„Ne-nevim, nejsem si jistý, že bych to zvládl."

„To znamená, že nejsi zdravý, a proto teď půjdeš zpět do svého pokoje a zalehneš si do postele."

„Mami, z psychický nemoce se nevyležím."

„Ale jo, jen stačí chtít," pokrčí rameny a já nadzvednu obočí.

„Budu dělat, že jsem tohle neslyšel, protože kdyby to byla pravda jsem zdravý už dávno," namažu si plátek toustového chleba nutellou a odejdu si sednout do obýváku.
V krbu plápolá oheň, naznačující příchod podzimu, mého oblíbeného období, kdy je všude plno barev, není ani vedro ani zima, prostě naprosto ideální období.

„Nic si z mámy nedělej, kdyby mohla, tak tě k té posteli připoutá," vyruší mě z mých myšlenek děda. „Jsi na dobré cestě Sethe."

„Děkuju dědo, jsem rád, že to vidíš takhle," usměju se. „Musíte dneska odjet?"

„Neboj, určitě to není naposledy, co se vidíme, máme také nějaké povinnosti," podívá se na mě děda se vřelým úsměvem.

„Je mi líto, že jsme se tak dlouho neviděli."

„To je v pořádku. Necítil jsi se na to, nemohl jsi to ovlivnit, ale my si to určitě vynahradíme," stále se na mě usmíval, děda je vážně úžasnej člověk, stejně tak jako babička. „Hraješ ještě na kytaru?"

„Ty jo, tu jsem neměl v ruce taky tolik let, možná ji mám ještě někde v pokoji, asi bych měl oprášit staré noty."

„Zkus i něco složit, třeba ti to taky pomůže," jemně mě poplácal po lopatkách a opustil obývák. Že mě to nikdy nenapadlo. Úplně jsem na svoji kytaru zapomněl.

A tak, o dvě hodiny později sedím na verandě před naším domem,  brnkám na moji starou kytaru a snažím se rozpomenout na můj dřívější talent.

„Ty hraješ na kytaru?" Ozve se po nějaké době přede mnou. Zvednu hlavu, abych věděl, s kým bych měl komunikovat.

„Ahoj Liso. No, dřív jsem hrál, tak si to snažím alespoň trochu osvěžit," pousměju se a sklopím hlavu ke kytaře.

„Můžu přisednout?" Zeptá se a já kývnu. „Tak jak se máš?"

„Upřímně, vlastně docela fajn, co ty?"

„Jo, to já taky. Upřímně jsem doufala, že tu budeš."

„Proč?"

„Tvoje máma volala tý mojí."

„Aha, takže víš o tom, co se stalo. Jasně, vím, že jsem to dělat neměl, ale prostě jsem myslel, že to bude fajn, ale moc vzpomínek a žádný utlumující léky udělaly svý."

„Nemusíš se omlouvat Sethe, ty se znáš nejlíp, prostě to pro jednou nevyšlo, ale ty žiješ a nijak tě to neovlivnilo, tak co," pousměje se na mě.

„Přemýšlel jsem nad tím, že bych si zkusil založit nějakou sociální síť, pokusit se komunikovat alespoň přes internet."

„To není špatný nápad, zkus se zeptat doktorky, ale myslím si, že by to nemusel být žádný problém, každopádně až budeš mít facebook, tak víš jak se jmenuju a najdeš mě."

„Beru na vědomí. No a jinak, přišla jsi se podívat, jestli jsem zase blázen s kapucí?"

„Sethe," koukla na mě se zvednutým obočím. „Ne, přišla jsem se podívat, jestli jsi v pořádku, bála jsem se, že jsi si třeba ublížil nebo tak," pošoupla se na lavičce blíž ke mě.

„Jsem v pohodě, nikdy bych si neublížil."

„Tak to ráda slyším," usměje se na mě a začne se ke mě přibližovat.

„Promiň," zvednu se z lavičky. „Věř mi, že tohle by nefungovalo, promiň. Myslel jsem, že chápeš, že mezi námi je jenom přátelství. Nebo teda, jsi po dlouhý době někdo, koho považuji za kamaráda."

„Jasně, promiň, chápu to. Kamarádi, jo," znovu se na mě usmála. Tentokrát to ale byl ten nervózní úsměv. Ale já prostě nejsem stavěný na vztah. A když už bych chtěl být s někým ve vztahu, tak asi s někým starším. Neříkám, že věk je to nejdůležitější, ale pokud mě je osmnáct a Lise sotva šestnáct, ten rozdíl jde v některých věcech vážně prostě poznat.

„Neber to hlavně vůbec nějak zle, jen nejsem připravený na nějaký jiný vztah,  než ten přátelský. Je na mě ještě prostě moc brzo."

„Dobře, chápu a beru na vědomí," odpoví a poté nastane klasické trapné ticho.

Vrátím seKde žijí příběhy. Začni objevovat