Vrátím se

Čtvrtá

,,Sethe?" Slyším ťukání na dveře a tak raději slezu ze střechy zpět do pokoje a nasadím si kapuci na hlavu.

,,No?" Odpovím.

,,Nechceš s námi do města?" Zeptá se máma a já se pro sebe tiše zasměji.

,,To asi ne, mami," odpovím jednoduše.

,,Dobře," řekne tišeji, jako kdyby čekala, že s nimi pojedu, ale jediný moment, kdy se já dostávám mezi lidi, je ten, kdy se chci sám projít. ,,Máme tady nechat i Ellu?" Zeptá se ještě jednou přes dveře.

,,Jak chcete," zhluboka dýchám.

,,Sethe jsi v pohodě?" Zeptá se a já si vložím obličej do dlaní.

,,Ne, mami, nejsem. Už tři roky nejsem," odpovím a zahrabu se pod peřinu.

,,Sethe," klesne hlasem. Po dobu dalších několika minut zůstávám zahrabaný pod peřinou, dokud se mi nedostane pocitu, že už tu jsem opravdu sám.

Vlezu si zpět na střechu a pozoruji bezstarostné životy ostatních, těch, kteří se nemusí schovávat před vlastní rodinou kvůli psychickým stavům. Nemusí se omezovat ve všem co dělají, nemusí se přetvařovat. Já vím, každý má problémy, ale mě už tohle nebaví. Nechci už takhle žít, ale nedokážu s tím nic udělat, jsem tak moc k ničemu, že to nedokážu. Nedokážu nic.

Opět slyším jemné ťukání na dveře mého pokoje a mírně sebou cuknu. Vlezu oknem zpět do pokoje a pootevřu dveře.

,,Nechceš se se mnou koukat na pohádky?" Zamrká na mě Ella. Zvednu ji do náruče a pevně ji obejmu.

,,Jasně," šeptnu ji a odnesu ji po schodech do obýváku, kde ji položím na sedačku a sednu si vedle ní. Zapnu televizi a její oblíbenou pohádku, otočím hlavu k Elle a vidím, jak na mě kouká.

,,Netrap se brácho," koukne na mě a přitiskne se ke mě, v tu chvíli mi vytrysknou slzy a já brečím jako malý. Slyšet něco takovýho od tak malý ségry je ještě horší, než třeba od Franka. Vždyť Elle je teprve šest, nechápu, že takový věci pozná. Ella na mě opět koukne, stoupne si, obejme mě a dá mi pusu na čelo.

Celé to odpoledne jen já a Ella byl vlastně fajn. Udělali jsme si horké kakao, koukali jsme na filmy a já se celkově po mém ranním/odpoledním zhroucení vlastně dost příjemně odreagoval, aniž bych do sebe musel cpát prášky, po kterých bych stejně spal. Moje sestra je očividně lék na mojí úzkost. Je prostě andílek.

Otevřeli se domovní dveře a já se už napřahoval po kapuce, ale uprostřed cesty k ní jsem se zastavil a nechal ji dole. Nevím, jak to, ale nebyla na mé hlavě.

,,Ahoj, jsme doma!" Křikne máma po domě, já vezmu Ellu do náruče a jdu s ní do chodby. ,,Ty nemáš kapuci?" Udiví se ihned.

,,Já, no, asi ne," pokrčím rameny a koukám do země. Nedokážu zvednout hlavu, mám pocit, že kdybych ji zvedl, sesypal bych se.

,,To je super," cítím jak se usmívá, aniž bych ji viděl.

,,Nevím, přijdu si teď jak nahý," odpovím. Mám sto chutí si ji zas nandat na hlavu, abych byl opět v moji bezpečnostní zóně. Položím Ellu na zem, aby si stoupla a odejdu nepozorovaně zpět do obýváku, kde si nasadím moji kapuci zpět na hlavu. Pokus dobrý, ale nejsem ještě připravený. Ale tak minuta bez kapuce před rodiči, je dost velký skok, tedy alespoň pro mě.

,,Cítíš se tak líp?" Vejde do obýváku Frank a já pouze přikývnu. Po chvíli cítím Frankovi ruku na mých zádech, mírně mě poplácá. ,,Nikdo tě nenutí, si ji sundat. Klidně si ji nech, jestli se tak cítíš líp," řekne a já se na něj přes okraj mikiny podívám. Kouká na mě a já mu kouknu přímo do očí. Mírně se pousměji a rychle sklopím pohled zpět do podlahy.

,,Díky," pronesu a těžce polknu.

,,Další pokrok, brácho. Jen tak dál," pronese a já pak slyším jeho odcházející kroky.