All I ask for is a little bit of pain

12

Ležel jsem ubrečený na posteli a čekal, až Harry ošetří rány na mých zádech. Říkal jsem mu, že je to zbytečné. A stejně tak jsem mu říkal, že zvládnu zbytek noci na recepci.

Obojí rychle zavrhl takovým způsobem, že jsem se vůbec nepokoušel mu odporovat. Nebyl to strach, který mě držel zpátky, ale spíš pocit totálního selhání. Nechtěl jsem ošetřit, protože se mi nezdálo, že si to zasloužím. A chtěl jsem dokončit mou směnu, protože i když to byla více flákačka, než práce, tak to přeci jen byl způsob, jakým jsem platil za bydlení tady. Nebylo to spravedlivé. Ne vůči mně, ale vůči ostatním klukům. Bylo zvláštní se nad tím zamyslet.

A taky mě to přivádělo zpět k mému idiotskému šéfovi.

„Harry?" vydechl jsem úzkostně do otravného ticha a otočil hlavu tak, abych na něj alespoň trochu viděl. Najednou mě tolik štvalo, že na mě vůbec sahá.

„Nech to být, Srnče. Občas to prostě nevyjde. Netrap se tím. Příště to zkusíme jinak a třeba to zase bude dobré. Nemusíš se bát," prohodil starostlivě a přesunul se s mokrým tampónkem k dalšímu šrámu.

„To není to, na co jsem se chtěl zeptat," zašklebil jsem se a protočil otráveně oči. Vlastně jsem si byl opravdu jistý tím, že už se tohle nikdy nebude opakovat. Možná už se mi to nelíbilo. Nedokázal jsem moje úchylné já vypustit ven. „Dovolil bys, aby někdy někdo převzal kontrolu nad někým z vás? Kdyby si za to třeba víc zaplatil?" šeptl jsem zvědavě. Potřeboval jsem ujistit, že Troye tu byl opravdu jako ten submisivní. Tak proklatě moc to nedávalo smysl. Vždyť byl tak povýšenecký.

„Ne," prohodil ostře. „Těžko bych mohl vědět, jestli není ten člověk jen agresivní psychopat. Svázaný by se mu těžko někdo ubránil. A já vážně nedopustím, aby se někomu z kluků tady něco stalo. Sám moc dobře víš, že trvá dost dlouho, než vůbec příjmu někoho nového. Bezpečí je pro mě priorita, Srnče," povzdechl si a slezl z postele, podávajíc mi mé oblečení. Nejspíš jsem ho tou otázkou rozčílil, ale popravdě mi to bylo jedno. Dostal jsem odpověď, kterou jsem chtěl.

„Přál bych si s tebou udělat to samé, co ten kluk, který byl v tomhle pokoji před pár minutami," vydechl jsem tiše a s bolestným zaskučením se začal oblékat. Tak nějak jsem doufal, že tímhle způsobem z Harryho ještě něco dostanu. Byl jsem až otravně zvědavý. Zajímalo mě, jestli sem vážně chodí i ve středu, ale o tom jsem se mohl až moc dobře ujistit v systému. Nebylo třeba na to plýtvat otázkami.

„Je to jen zákazník, Srnče. Jako kdokoliv jiný," pokroutil hlavou a zvedl ze země důtky, vracejíc je na jejich přesné místo. Levá strana dveří skříně, přesně prostřední držáček vrchní řady.

„I jako já?" vyhrkl jsem a pomalu se nasoukal do trika.

„Srnče," povzdechl si a zvláštně pokroutil hlavou. „Měl bys jít spát. Jsi vyřízený."

Jen jsem se lehce uchechtl a přikývl, míříce beze slova z pokoje. Měl jsem chuť do něčeho praštit a pak se k někomu přitulit.

K Andymu. Mohl bych se přitulit k Andymu, kdybych nebyl idiot.

Nenáviděl jsem se za to rozhodnutí. Tak proklatě moc.

Vlezl jsem do svého pokoje a plně oblečený zapadl do postele, spěšně nastavujíc budík na ráno. Bylo mi zle. Nechtěl jsem do práce. Nechtěl jsem vidět toho arogantního kreténa.

A pak mi došlo, že teď bude možná o hodně lehčí tu jeho aroganci ignorovat, když jsem věděl, co se tu před necelými dvěma hodinami odehrálo. Troye, člověk, který snad nikdy před někým neucouvl, navštěvoval Harryho klub a platil si za to, aby mu někdo zmaloval zadek.