All I ask for is a little bit of pain

45

„V tom případě nerozumím tomu, proč jsi stále oblečený," zabroukal nadšeně a zavřel za námi dveře. Nebyl tolik hrubý, jako když jsem tu s ním byl poprvé, ale stejně zněl hlas o dost jinak, než normálně. Ne špatně jinak, to rozhodně ne, jen jsem si teď nedovolil nic namítat. A zatím jsem ani nechtěl. S úsměvem jsem se nadechl a vysvlékl se, zůstávaje jen ve spodním prádle. Tušil jsem, že teď by byla nejspíš ta správná chvíle, kdy bych se před ním měl ukázat úplně nahý, ale pořád jsem na to neměl odvahu. Ne teď, jestli jsem měl být v té kleci a on by mohl cokoli. Nedůvěřoval jsem mu, rozhodně ne natolik, abych tam s klidem vlezl nahý. Nejspíš by ho mrzelo, kdybych tohle řekl nahlas.

„Jen to zkusíme," začal po chvíli a došel ke kleci. „Vím, že omezování pohybu je tvůj limit, ale tohle by mohlo být jiné. Pokud budeš mít špatný pocit i teď, tak chci, abys mi to řekl. Nebudeš tlačit sám sebe přes něco, co tě děsí jen proto, že sis tuhle hru vydupal, jasný?"

„Ano, Pane," vydechl jsem automaticky a pomalu došel za ním. Nebyla tak malá, jak se ze začátku zdála. Jen mi pořád nedávaly smysl ty rákosky. Ani maličko.

„Pojď dovnitř," pobídl mě a prsty krátce přej po mých zádech. Nevím, jestli mě tím chtěl uklidnit nebo se mě jen potřeboval dotýkat, ale ta první možnost svým způsobem maličko fungovala. Byl nervózní. Možná ještě víc než já, což mi připadalo poměrně komický. Jak moc musel tohle opravdu chtít, když ani on nedokázal zůstat v klidu? Vzrušovalo ho tohle? Klece, obojky, mít ze svýho suba čtyřnohou čubku uvázanou na řetězu? Nejspíš opravdu ano. Kousnul jsem se silně do rtu a nejdříve si kleknul tak, abych viděl dovnitř klece. Nepůsobila útulně, to ani omylem, byla to jen kovová konstrukce. Žádná matrace na zemi. Musel jsem zavřít oči a pomalu vydechnout, když jsem si uvědomil, že budu nějakou dobu na něčem tolik nepohodlném. Možná klece také spadaly do mého fetiše. Znovu jsem se zasmál sám nad sebou a vlezl pomalinku dovnitř. Myslím, že jsem nikdy s ničím nepostupoval tolik pomalu, ale potřeboval jsem to. A Troye na mě nijak nenaléhal, za což jsem mu v tu chvíli opravdu děkoval. Jeho hrubý přístup jsem měl tady dole vážně rád, ale teď by mi to nejspíš hodně ublížilo. S tímhle jsem se musel vypořádat sám.

„Dobrý, zastav se. Takhle to bude stačit. Chodidla potřebuju venku," zavrněl potěšeně a přešel před klec, aby na mě viděl. S úsměvem jsem k němu zvedl oči a silně se kousal do rtu. Měl jsem radost, i když se zatím vůbec nic nedělo. I taková hloupá maličkost pro mě byl poměrně velký krok dopředu. „Zvládneš to, pokud ti zakryju oči nebo potřebuješ vidět?" naklonil lehce hlavu a natáhl ruku ke mně, aby mi mohl krátce stisknout bradu. Možná měl taky radost. Vypadal tak.

„Zkusím to, Pane," prohodil jsem odvážně a držel s ním oční kontakt. Nedělalo mi to už takový problém a přesně v tu chvíli jsem chápal, proč ho po mně chtěl.

„Výborně," zaradoval se a pomalu mi nasadil masku přes oči. „Nezapomínej na barvy. Tohle může být pěkný pro nás oba. Nejsi v průšvihu. Ale jestli mi zlomíš nějakou z těch rákosek, tak si mě nepřej," zasmál se a já se ošil, když mu při vstávání zakřupala kolena. Věděl jsem, že tu výhružku myslí vážně, ale spíš to znásobilo ten bláznivý pocit v mém břiše, než abych se bál.

„Beru na vědomí, Pane," pousmál jsem se a stoupnul si tak, aby to bylo alespoň trochu pohodlné. Jednu příčku klece jsem měl hned pod kolenem. Rozhodl jsem se z toho udělat místo, na které se budu soustředit. Potřeboval jsem to. Minimálně teď, když jsem netušil, co se bude dít. Zlomit rákosky? Jak? Byly všechny přece vedle klece. A přes zadek jsem teď taky dostat nemohl, nedostal by se k němu. Chtěl mi jimi dát přes chodidla? To mi k němu nesedělo. Nebylo to originální. A hlavně jsem nevěřil tomu, že by je tak dokázal zlomit. Bylo to přece jen dost citlivé místo.