All I ask for is a little bit of pain

28

Pomalu jsem spustil ruce podél těla a prudce se nadechl. Potřeboval jsem je co nejrychleji přemluvit zase k pohybu a normálnímu fungování. Nebylo to zrovna příjemné, svaly na nich si až moc zvykly na to, že jsem je měl složené za zády.  Byl jsem si jistý, že si Troye tohle užívá, protože jen spokojeně zamručel a založil si ruce na hruď. Tiše jsem zakňoural a pomalinku se přesunul na čtyři. Bylo to zvláštně bolestivé. Ani kolenům se to zrovna nezamlouvalo, navíc magnetky na konci svorek docílily toho, že se teď obě svorky houpaly. Silně jsem se kousl do rtu a rozhlédl se po podlaze herny. Teď už jsem chápal, proč ho tolik pobavila zelená. V místnosti nebylo moc světla, takže si ty dvě barvy byly docela podobné. Navíc jsem si všiml, že jsou často dost blízko u sebe. Bylo mi jasné, že se mi určitě alespoň jednou přicvakne ke svorkám přesně opačná barva, než budu potřebovat.

„Pustím hudbu, nebude ti to vadit?" prohodil do ticha můj Pán a já se nad těmi slovy musel pousmát. Přišlo mi to milé, aniž bych si to dokázal vysvětlit.

„Nebude, Pane," zavrtěl jsem hlavou a trochu sykl bolestí, když se znovu rozhoupaly svorky na mých bradavkách. Trvalo to poměrně dlouho, než mi Troye vysvětlil pravidla. Už teď jsem věděl, že tohle celé bude plné bolesti, kterou si budu způsobovat hlavně já sám. Líbilo se mi to. Nebylo na tom nic sexuálního a Troye ode mě byl poměrně daleko. Hlavně na mě nikterak netlačil. Jen seděl na posteli a nejspíš hledal nějakou hudbu, která by se pro tuhle příležitost hodila. Nakonec pustil nějakou klavírní skladbu, která mi nic neříkala, ale uklidňovala mě. Možná to byl ten důvod, proč chtěl něco pustit.

„Pravá je zelená, Pane?" otočil jsem k Troyeovi hlavu a snažil se pomalu a v klidu dýchat. Byl jsem z celé té situace moc mimo a to se zatím vůbec nic nedělo. Byl jsem nadšený. Možná až moc.

„Přesně tak," přikývl a pomalinku se předklonil. „Ztrácíš zbytečně čas, Connore. Dělej už něco," pobídl mě ostře a znovu se narovnal. Úzkostně jsem zakňoural a pomalu se po čtyřech přesunul k prvnímu magnetku. Měl jsem rád tohle zacházení. Musel vědět, jak moc mi teď dělá každý pohyb problém. Vyžíval se v tom, stejně jako já. Tiše jsem zakňoural a trochu se snížil v loktech, snažíce se dostat zelený magnetek k tomu černému na pravé svorce. Bylo to těžší, než jsem si myslel, jelikož jsem pod sebe pořádně neviděl. Teď už mi puštěná hudba překážela, jelikož jsem si ani nebyl pořádně jistý, jestli jsem slyšel magnetky cvaknout o sebe nebo si to jen má hlava vymýšlela. To, o kolik těžší svorka byla, mi ale dalo dost rychle najevo, že byl první magnetek na svém místě. Dlouze jsem se nadechl a udělal dva kroky k dalšímu magnetu, tentokrát tyrkysovému. Byl jsem rozhodnutý dělat to na střídačku, protože jsem chtěl dosáhnout toho, aby byly obě svorky stejně dlouhé. Bylo mi jasné, že by se jinak jedna z nich více dotýkala podlahy, tudíž by to mnohem více bolelo. Za normální situace bych něco takového vyhledával, jenže teď jsem si nebyl moc jistý, jestli bych vůbec něco takového byl schopný unést.

„Deset minut máš pryč, Connore. Měl bys sebou hodit," vložil se do toho znovu Troye. Panicky jsem zafuněl a znovu se snížil, přicvakávajíce další magnetek. Prima. Teď oba černé. Otočil jsem se trochu doprava a došel na místo, kde bylo černých magnetků víc. Spoléhal jsem na to, že v tomhle chybu udělat nemůžu. Rychle jsem se ale přesvědčil o opaku, jelikož se na jednu svorku přicvakly hned dva černé magnety. Tiše jsem zanadával a přicvakl ještě jeden na druhou svorku. Nechtěl jsem ztrácet čas tím, že bych se tam pak musel vracet. Nespokojeně jsem zakňoural a rychle lezl po čtyřech k mému Pánovi. Cestou jsem koleny několikrát šlápl na jiné magnetky, což zatím způsobilo tu nejhorší bolest vůbec. Měl jsem pocit, že začnu brečet a to mě ještě čekalo prošení o sundání toho jednoho přebytečného černého magnetu. Bože. Na tohle jsem nebyl zvyklý. U Harryho to bylo jen to, co jsem chtěl sám a Andy po mně nikdy nic takového nevyžadoval.