All I ask for is a little bit of pain

38

Byli jsme teprve u Moudrosti medvědí a mě už dost nepříjemně bolela kolena. Nebyl jsem zvyklý klečet, rozhodně ne tak dlouho a hlavně bez toho, aby mě u toho někdo jakkoli zaměstnával. Měl jsem sice koukat na televizi a být rovný, na což mě Troye několikrát upozornil, ale ani to nestačilo. Rozčilovalo mě to. Připadal jsem si neschopný. Tohle byla věc, kterou jsem mohl spolehlivě natrénovat sám. Byl jsem vzteklý z toho, že mě to nikdy nenapadlo.

Pomalu jsem vydechl a zkusil přenést všechnu váhu na levou nohu, abych té druhé alespoň na chvilku ulevil. Nebyl to dobrý nápad, jelikož jsem se dočkal jen dalšího napomenutí. Troye sice nezněl rozčíleně nebo nespokojeně, ale dal o sobě vědět při mém sebemenším pohybu. Divil jsem se, že si toho vůbec pokaždé všimnul. Nebyly to nějak nápadné pohyby. Jen nepatrné. Nechápal jsem to.

„Je pro tebe tolik těžké soustředit se na tak jednoduchou věc, Connore?" zamručel se zájmem a položil dlaně na má záda, aby mi pomohl se pořádně narovnat. Ani teď nezněl nijak zákeřně. Spíš zvědavě. Nebyla to řečnická otázka, ne? Opravdu čekal na odpověď.

„Nejsem zvyklý, Pane," přiznal jsem tiše a kousal se nervózně do rtu. Byl jsem z něj rozhozený. Nejhorší na tom ale bylo, že po mně opravdu nechtěl nic náročného. Jen klečet, mít rovná záda, sledovat pohádku. Začalo to všechno tak pěkně a já se najednou bál, že to celé pokazím a on se nakonec opravdu bude zlobit.

„Fajn," zamručel tiše a vypnul televizi. „Dokoukáme to zítra. Vstaň. Opatrně," zabroukal a zvednul se na nohy. Chvilku jsem jen zaraženě zíral před sebe a až po několika vteřinách mi došlo, že bych měl asi vážně udělat to, co po mně chce. Tichounce jsem zaskučel a pomalu se vyhrabal na nohy. Páni. Tyhle nohy vážně byly moje? Nepřišlo mi to tak. Brněly mi prsty, a když jsem si stoupnul na celé chodidlo, tak jsem vůbec necítil paty. Byl to sranda stav. Tak trochu. Kdyby byl v tu chvíli sám, začal bych se smát.

„Omlouvám se, Pane," špitl jsem rychle a trhaně vydechl. Bylo to hloupé. A já k ničemu. Andy měl pravdu. Vždycky měl pravdu.

„Kakao si udělej sám. Počkám u tebe v pokoji. Máš deset minut. Nic nerozbij, neubliž si," zamručel a poplácal mě krátce po hlavě. Jen jsem se po něm zmateně ohlédl a stál na místě jako opařený. Opravdu mě právě poplácal po hlavě jako psa?

Bože.

Tak jo. Měl bych začít něco dělat. Nechtěl jsem ještě k tomu přijít s tím kakaem pozdě. Takhle už to stačilo. Nechtěl jsem se cítit hůř a už vůbec jsem ho nechtěl dál pokoušet. Došel jsem do kuchyně a nejdříve našel všechny potřebné věci. Kupodivu to ani nezabralo moc času. Jasně – pořád to bylo jen hloupé kakao, nic složitého, ale neměl jsem rád, když jsem se někomu musel hrabat ve věcech a ano, kuchyň se taky počítala.

Pánova kuchyň.

Budu se muset polepšit, pokud tu s ním opravdu chci být. Zatím to vypadalo dobře. Vlastně líp, než kdykoli předtím. Možná bychom se opravdu sežrali zaživa, kdybychom na sebe v tom klubu nenarazili. Začínal jsem za to být rád. To nebylo dobrý. Možná už mi přeskočilo. Definitivně.

Počkal jsem, než se mi ohřeje mléko a pak si ho jen spolu se lžičkou kakaa přelil do čistě bílého hrnku. Nejdříve jsem hledal nějaký modrý a vlastně jsem byl nakonec dost zklamaný, když jsem žádný nenašel. Objevil jsem skulinku v jeho plánování, což by mi mělo udělat radost, ale vlastně to tak vůbec nebylo. Cítil jsem se pod psa.

Chytil jsem hrneček oběma rukama a coural se nahoru. Dobře. Nerozlít to. Nezakopnout, nerozbít hrneček. Žádný katastrofy, Connore. To přeci dokážeš. Připadal jsem si jako malé dítě. Jako by mi nemohl přikázat ani tu neabsurdnější věc, aniž bych ji nepokazil. Opravdu jsem si moc přál, aby to další den bylo lepší. Začít snídaní bylo fajn. Ano. To by mu mohlo udělat radost. Jistě, byla to moje starost, ale i tak jsem doufal, že bude tak nějak rád. Slabě jsem se pousmál a odhodlaně vlezl do pokoje, v kterém mě nechal předešlou noc spát.

„Všechno v poho?" zamručel jsem tiše a dopadl i s nějakou knihou do křesla, které teď bylo hned vedle postele. Mátl mě. Byl teď tolik trpělivý. Možná jen doufal, že se mu to pak vrátí. Já si ale nebyl moc jistý, jestli toho budu schopný.

„Ano" pokýval  pomalu hlavou a hloupě stál mezi dveřmi. Byl jsem nervózní. Asi.

„Prima. Lehnout," prohodil jemně a otevřel knihu.

„Nemusíš mi teď číst."

„Řekl jsem lehnout."

„Ale-„

„Lehnout."

„Dobře, Pane," šeptl jsem a nejdříve položil hrneček na noční stolek. „Omlouvám se."

„Hodný. A teď bud potichu. Vypij to kakao a zkus usnout," zamručel a opřel se do křesla. „Ve čtení jsem mizerný, opovaž se mi smát."

„Nebudu, Pane."

„Řekl jsem ticho."

„Oh," zamručel jsem a zahrabal se pod peřinu.

„Connore."

„Jsem úplně jako myška, Pane," pousmál jsem se a natáhl se pro hrneček. Pořád nebyl naštvaný. Možná jen malinko unavený. Nepůsobil ale nějak hrubě, za což jsem byl rád. Usínalo by se mi o moc hůř, kdyby se na mě můj Pán zlobil.

Můj Pán.

Znělo to tak krásně.

Uculil jsem se a krátce se napil. Věděl jsem, že čtení nahlas není nic pro něj. Byl jsem párkrát svědkem nějakých schůzí a nikdo to nebylo bez chyb nebo zakoktání, pokud něco četl. Dříve jsem se mu smál. Ne nahlas, to ne. Ale měl jsem radost, že jsem na někom tak perfektním našel nějakou chybu. Teď mi to ale k smíchu nepřipadalo. Snažil se. Četl pomalu, poměrně hlasitě a odhodlaně. Bylo hloupý si to přiznávat, ale jeho hlas se mi teď vážně líbil. Ani jsem nevnímal ten příběh. Jen tón jeho hlasu a všechnu tu snahu. Ta mi dělala asi největší radost. Mohl mě s tím prostě poslat do háje. Ale ne. On se snažil. A četl tak dlouho, dokud jsem neodpadnul.

--

Probudil jsem se uprostřed noci leknutím z protivného snu. Nepamatoval jsem si ho. Jen jsem cítil, jak mi bláznivě tluče srdce a svírá mě pocit vyděšení. Nebylo to nic nového, tohle se mi stávalo často, ale doma jsem se vždycky mohl přitulit k Andymu a bylo to většinou o dost lepší. Pokud jsem ho tedy neprobudil. V noci a ráno býval nejnadrženější. Vždy jsem pak nadával sám sobě.

Cuknul jsem sebou, když se kousek ode mě ozvalo tiché zachrápání a až v tu chvíli jsem si všiml Pána spícího v křesle. Byl ošklivě zkroucený a kniha, kterou předtím četl, teď ležela rozevřená na zemi. Slabě jsem se pousmál a odhrnul ze sebe peřinu. Bylo mi jasné, že by byl ráno pěkně protivný, pokud bych ho takhle nechal spát. Opravdu jsem se snažil si namluvit, že stávám z postele jen z toho důvodu, že jsem nechtěl nepříjemného Pána, ale vlastně to bylo o dost jinak. Bylo mi ho tak nějak líto. Vypadal najednou úplně jinak, než ten hajzl v kanceláři. Usnul takhle jen kvůli tomu, že mi četl, i když jsem si to vůbec nezasloužil. Bylo to od něj milé gesto. Vlastně víc, než to.

Váhavě jsem se kousnul do rtu a jen před ním chvíli stál, než jsem se odvážil ho zvednout. Vždycky jsem si myslel, že bude na nic mít Pána, který není větší ani silnější než já, ale teď se to opravdu hodilo. Nechtěl jsem ani pomyslet na to, jak bych dopadl, kdyby se v tu chvíli probudil. Nemohl jsem sice s jistotou vědět, jak by reagoval, ale tušil jsem, že by to nebylo ani trochu pěkné. Kdo to kdy slyšel, aby submisiv tahal svého Pána do postele?

Možná jsem nad tím jen moc přemýšlel. Byl to taky jen člověk. A já mu chtěl pomoct. Nebylo na tom přeci nic zlého. Tohle bych si obhájil. Nějak. I tak se mi ale ulevilo, když se mi ho opravdu podařilo položit na matraci.

Měl jsem radost. Neskutečnou. Rychle jsem ho přikryl a sám se stočil do klubíčka do křesla. Byly čtyři hodiny ráno, takže už jsem ani nepočítal s tím, že bych ještě mohl opravdu usnout. Bylo to zvláštní, ale přesně tohle mi pomohlo se zase cítit pěkně.

Pán v posteli a jeho možná alespoň trochu schopná čubka v křesle.