Mrs.Perfect

6.

Dny se vlekly jako voda a hodiny jako řeka. Nemohla jsem vypustit z hlavy malého blonďáka. S Ronem to bylo čím dál tím víc horší. Domů jsem se vracela co nejpozději, abych s ním nemohla navázat jakoukoliv řeč a zase brzo ráno odcházela, abych ho nemusela poslouchat. Nigel mě každou chvilku napomínal, že takhle brzo zkolabuju a budu nemocná. Bylo mi to jedno, domů jsem prostě nechtěla. Harry i Lenka mě navštěvovali docela často, snažili se mě rozesmát a nějak i přemluvit ať jdu domů. Nemohla jsem, bála jsem se čím dál tím víc. Mohla jsem to nahlásit na ministerstvu, říct to Lence či Harrymu. Ale ač mi on dělal cokoliv, nedokázala jsem mu hodit klacky pod nohy. I když byl zlý a zahořklý, někde v hloubi duše jsem věděla, že ho mám ráda a záleží mi na něm. Ginny jsem s tímhle nechtěla zatěžovat, když měla před porodem, Molly a ani Arthurovi jsem to říct nemohla. Jak by byli zklamaní a smutní, co se z jejich syna stalo.

Hodiny na mé zdi odbily jedenáctou večer, a tak jsem se rozhodla i přes mou neochotu se vydat domů. Byla jsem na smrt unavená, oční víčka se mi klížily a já pochybovala, že se ještě nějakou dobu udržím na nohou. Klíčem jsem otevřela vchodové dvoře a se svírajícím se strachem přešla přes práh. Neslyšela jsem žádné chrápání, a to znamenalo, že je vzhůru. Na prázdno jsem polkla a aspoň se vztyčenou hlavou došlo do obýváku. Seděl tam jako vždycky, nebojácný, odhodlaný se zlobou v srdci.

„A-ahoj." Snažila jsem se být, co nejvíce klidná, bohužel strach byl větší jak moje odhodlanost.

„Nazdar, kde jsi tak dlouho byla? A neříkej v práci."

„Byla jsem tam. Mám toho hodně a někdo to udělat musí."

„A kdo mi sakra má vařit?!" vyštěkl po mně a už vstával, když jsem ho svou odpovědí zarazila, avšak i rozzlobila.

„Jak pomocí kouzel?! Od toho jsou ženský, aby sloužily nám mužským!" Zahodil láhev whisky na zem, která se roztříštila na milion kousků. „A teď mi aspoň padej uvařit večeři!"

„Nemůžeš si protentokrát pomoc kouzli? Jsem fakt utahaná." Zatnul pěst a vydal se ke mně ráznými kroky. I ten kousek odhodlanosti se schoval v mé duši do největšího zákoutí, které našlo a já zůstala sama stát na tom místě, sama se strachem. Připadala jsem si najednou oproti němu tak strašně malá a slabá, i když to tak vůbec nebylo. Jenže v tenhle moment, jsem prostě nevěděla jak dál.

„Mě nebudeš odmlouvat, ty mudlovská šmejdko!" Znovu ta palčivá bolest na mé tváři. Byla jsem slabá, byla jsem proti němu nic. On byl mocný, nezastavitelný a hlavně měl v sobě něco ,co nedokázal ovládat. Ta zloba. 

„Padej mi uvařit!" zařval tak silně, až jsem leknutím cukla. Neochotně jsem tedy vstala a zamířila do kuchyně. Šel za mnou, chtěl mě sledoval a pozorovat. Vytahovala jsem si hůlku, když mi jí okamžitě sebral. „Bez hůlky sakra!" Nezmohla jsem se na nic jen prostě na něj jen tak koukat a divit se, jak moc se změnil.
Začala jsem loupat brambory s třesoucími se ruky, dokonce se mi podařilo se několikrát říznout se škrabkou. U toho všeho mi padaly víčka, bála jsem se, že to se mnou každičkou chvíli sekne. Ale jeho pohled mě pronásledoval.  

Když bylo konečně hotovo, bylo něco kolem jedné ráno. Tak moc jsem se těšila do postele, tak moc až si má mysl alespoň na okamžik odpočine. Bohužel to tak nešlo, znovu mi něco nařídil. Snažila jsem se ho přesvědčit, poprosit ať mě přeci nechá vyslechnout. Nenechal, jel si to svoje a já si začínala myslet, že tohle je přesně ten okamžik k mému blízkému pádu. Všechno mě bolelo, pálilo. Nestačilo to, že mě ničil fyzicky, on prostě musel i psychicky.
Naštěstí byl po dalších hodinách také unaven a dovolil mi si jít odpočinout, tedy s poznámkou, že ráno bude mít udělenou svačinu a kávu.