Mrs.Perfect

14.

           

Ponořil se do mých polibků hlouběji a jemně je uchutnával. Unášela mě neznámá euforie a při každém dotyku se mi stáhl žaludek.
Ruce obmotal kolem mého pasu a přitiskl mě k sobě blíž, aby nás nedělila žádná mezera. Naše polibky prohloubil a mé tělo při každém pohybu vybuchovalo. Celým tělem mi projížděl hřejivý pocit, který se jen zvyšoval. Nevnímala jsem nic kolem sebe, v tenhle okamžik tu byl pouze Draco a jeho úžasné polibky.

Ucítila jsem jemnou skulinu mezi námi, která se poté jen a jen zvětšovala. Díval se na mě těma svýma bouřkovýma očima, probodával mě skrz na skrz. Jeho duhovka se stáhla do úzké linie a já si uvědomila, že mě k sobě už jen tak nepustí. Ty oči do kterých jsem se ještě nedávno zamilovala a hrály pouhým pohledem byly momentálně temné a studené jako před lety. Tvář měl kamennou a já věděla, že se přes tu zeď už jen tak nedostanu.

,,To bychom neměli. Víš o tom." A v ten moment jako kdyby se mi všechno rozpadlo. Jako kdybych stala nad propasti a všechno kolem mě se bortilo do nekonečné propasti.

,,Promiň. Byla to chyba, máš pravdu." Vydechla jsem po několika vteřinách tichosti, ale uvnitř sebe jsem věděla, že to chyba rozhodně nebyla. Určitě ne z mé strany. 

,,J-j-já asi půjdu." Popadla jsem svou kabelku a pevně jí svírala v rukou.

,,Nemusíš. Klidně tu přespi."

,,Slíbila jsem, že si s tebou dám skleničku a ne že tu přespím."  Pouze přikývl na souhlas a dál mě skenoval. Bylo to zvláštní. Dokázal se tak skvěle zamaskovat a zabarikádovat, ale já? Já jsem neuměla ani pořádně lhát.

,,Hermiono?" Vyslovil mé jméno v ten moment, když jsem se chtěla přemístit. Otočila jsem se na něj s úsměvem na rtech a čekala, co vůbec řekne.

,,Dávej si na sebe pozor." Řekl jemně a opatrně. A mé srdce snad několikrát poskočilo, přeci jen.

,,Jsem Grangerová, ta zvládá všechno." Naposled jsem se usmála, než mě přemístila hlubina všech barev a zvuku do mého domu.

Nestačila jsem popadnout ani dech a slyšela jsem Ronův křik. Tak silný a nesnesitelnými křik, který by každého dostal do blázince. Ten křik, trhal celé mé tělo, trhal mou duši i dokonce srdce. Trhal všechno, co mu přišlo pod ruce. City, úsměv, tvář. Bere vše, co ho dokáže dostat k šílenství.
Silná rána do tváře se rozložila po celé šířce, ale s mém tělem nic. Byla jsem tam přikovaná a nechaná na pospas osudu. Nezmohla jsem se na žádný pohyb, na žádný bolestný výkřik. Jeho rány byly cítit a taky moc bolely. Mé tělo prosilo o bolestný výkřik, ale má duše byla tak zničená jako nikdy předtím. Uvnitř jsem cítila jak moje duše prosí, přímo se sápe o bolestný výkřik, který by mu možná ukázal, jak tohle všechno bolí a jak mě to ničí. Ale moje tělo bylo zkamenělé. Ne z té bolesti, která se mi rozléhala po tváři, ale z té bolesti, která se rozšiřovala po celém hrudníku. A to bylo něco, co mi bylo upřímně jedno. Nechtěla jsem nic vnímat a ani nijak to cítit, byla jsem zraněná už dost. Už to stačilo a já chtěla jen nějak přežít.
Mohla jsem prosit, ať toho nechá, ale i to mé duši bylo jedno. Mohl mi ublížit, ale i to bylo mé duši jedno.

,,Ty zasraná mudlovská šmejdko!" V ten moment jsem si myslela, že mi srdce explodovalo a všechny kousky se rozletěly na milion kousku.

Šíleně zamilovaná. Ale do koho, kdo je ten do koho jsem šíleně zamilovaná? Ron, má láska ze školy. Ten kdo mi v těch temných chvílí v Bradavicích dokázal zpříjemnit jakýkoliv den? Ten, který byl tak slepý a hloupý? Ten, jehož mé srdce vyhledávalo několik let? A vlastně ten, který zničil celou mou duši? Anebo Draco? Ten, který je má světla stránka v tomhle černém labyrintu? Ten, který je plný něhy a lásky? Ten, který s mou duší tahá za nitky jak loutku? Ten, který mě teď vůbec zradil? Je to ten stejný muž, který mě dokázal dostat do tak neuvěřitelné euforie? Anebo to je jen iluze o tak skvělém člověku? Co je pravda a co lež? Co doopravdy chci a s kým doopravdy chci být? Oba mi zničili duši, roztrhli ji, jak nejvíc mohli. Do koho jsem tak šíleně zamilovaná? A kdo mi na tohle všechno odpoví?
Neuvědomila jsem si, že Ron odešel a nechal mě tam jen tak ležet. Byla jsem zabrána svými myšlenky ve svém světe

Teprve teď jsem pobrala všechno, co se stalo. Draco po tom všem, jak se ke mně choval a jak se mě kolikrát dotýkal, mě jednoduše a sprostě odmítnul. Jednoduše si mě omotal kolem prstu a pak zahodil, prostě mě využil. Pak je tu Ron, který neustále pije, nestará se o sebe a mě mlátí. Trhá tak stejně jako Draco mou duši a ničí celé mé já.
Nemohla jsem uvěřit jak snadno a přeci lstivě mě dokázali obelstít a zničit dva muži. Nemohla jsem uvěřit, jak snadno jsem jim naletěla. Bylo to pro smích, bylo pro smích, že já. Hermiona Grangerová jim podlehla. Ač přes bolest jsem se usmála do té noční můry.

(...)

Brzy ráno jsem seděla ve své kanceláři a horlivě hledala papíry o sepsání nového zákona. Jenže to by nebyl Nigel, kdyby téměř par minut před mou přestávku na osobní kafé nepřišel s nějakým vzkazem.

,,Dobrý den slečno Hermiono. Chce s vámi někdo mluvit."

,,Tak řekněte, že teď bohužel nemám čas."

,,To jsem říkal, ale on je vztekej a prý je to důležitý." Můj zájem o danou osobu se zvětšil, srovnala jsem si brýle a se zvedlou hlavou jsem se zpříma podívala na svého kancelářního přítele

,,A o koho se jedná?" Snad jako kdyby si mé srdce přálo, aby tam byl Draco.

,,O pana Draca Malfoye." Nechápala jsem to, myslela jsem si, že bude ráda. Ale jakmile Nigel vyslovil jeho jméno, tak jsem se jako znovu rozpadla.

,,Ehm. Tak ať jde dál." Pokrčila jsem rameny a dál pokračovala v hledání daného dokumentu.

,,Hermiono. Potřebuju si s tebou promluvit." Ozval se jeho hlas a cele mé tělo ztuhlo. Ztuhlo tak silně až jsem se na něj musela zmateně podívat.

,,A o čem přesně?" Chovala jsem se divně, odtažitě a možná až moc uraženě. Najednou jsem nechápala ani samu sebe. Uslyšela jsem, jak udělal několik kroků blíž k mému stolu

,,O nás dvou."

Ne, tohle už doopravdy nechápu. Mé tělo se narovnalo tak stejně jako moje duše. Chtěla jsem se mu postavit, říct co si myslím. Ale nakonec jsem samu sebe zradila.

,,Není o čem."

,,Jak není o čem?! Co tím chceš říct?"

,,Draco, podívej." Musela jsem se hodně držet, abych tohle vůbec dokázala říct. Až moc jsem si uvědomila, jak moc mě to bude bolet a jak moje srdce bude při těch slovech pukat bolestí.

,,Byla jsem opilá a udělala hloupost, které lituju. Prostě se to nemělo stát."  Nevěděla jsem, jak moc to bude bolet, dokud jsem to neřekla. Nevěděla jsem, jak zraněně se budu cítit, až tohle vyslovím. Ale jeho sem taktéž překvapila tak stejně jako samu sebe. Tyčil si nade mnou jako hora, sledoval každý můj sebemenší pohyb zvedání hrudníku. Měl tak kamennou tvář jako kdyby si pomoci kouzla vyčaroval před sebou zeď. Jenže v jeho očích se tvořila malička kapička bolestí. Jeho celý postoj se během vteřiny změnil, jeho hrudník povolil a vší silou udeřil do stolu.

,,To mi chceš říct, že to pro tebe nic neznamenalo?!" Tělem mi projela neuvěřitelná energie zloby, bolesti ale i smutku.

,,Ne, neznamenalo."

Zdravím vás!
Tak jsem tu s dalším dílem, možná s tím dílem na který se tak dlouho čekalo 😀 Hah, včera jsem je rychle "opravila" a jelikož v práci byl masakr tak jsem to ani nestíhala 😀 Takže tu je dnes ☺️ Pokud by jste chtěly pokračování tak bych chtěla vidět i nějakou odezvu ☺️
Moc děkuju i za ty votes co házíte! Jste moc skvělý, děkuju ❤️