Rychlá jízda životem

Dům mého dětství

Objetí mi opětoval. Najednou se zarazil a povídá "Bell zítra jít nemůžeme. Já mám klíče od toho domu v Argentině. Váš dům tady v Mexiku tu, ale pořád stojí. Takže můžeme jít zítra tam, a pak na letiště pro letenky do Argentiny, i když se mi to moc nezamlouvá. V tom domě v Argentině by melo být všechno, tak jak jsem to tam naposledy viděl."
"Tak to uděláme takhle, dneska půjdeme do toho domu tady a zítra půjdeme koupit letenky do Argentiny."
"Dobře jdeme hned?"
"Jo jen si půjčím boty od Mer."
Obula jsem si růžové baleríny a čekala před domem na Jamese. Za chvilku přišel. Po chvíli cesty řekl "Víš kudy máme jít? Já už si tu cestu nepamatuju."
"Jo ještě kousek."
Dorazily jsme před malý domek s malou zahrádkou, která nevypadala, že by se o ni někdo staral. Vyndala jsem z kapsy klíče a prošla brankou. Našla jsem správný klíč, ale začala se mi klepat ruka. James si toho okamžitě všimnul a chytl moji ruku s klíčem a společně jsme odemkli dveře. "Je to úplně stejné jako když jsem tu byla naposled."
Velký obývák a schody do patra vedle dveří. Kuchyň s jídelním stolem byla za obývákem. Vyšla jsem po schodech nahoru. Jedny dveře byly otevřené. To byla koupelna. Vedle koupelny byly zavřené dveře a byla na nich pověšená cedulka se jménem Bellinka. Otevřela jsem dveře. Všechno bylo stejné jako tehdy. Najednou se mi vrátily všechny vzpomínky z dětství. Začaly mi téct slzy. Šla jsem ke skříni, která stála vedle okna a otevřela jsem ji byla prázdná až na jednu velikou krabici na dně skříně. Vyndala jsem krabici a šla si sednout na postel, která byla naproti oknu. Byly tam fotky. Na první fotce bylo vyfoceno šest dětí: já, James, Sofie, Mer, Diego a Marco. Byla to moc hezká fotka. Nikdo neměl žadné starosti a trápení. Všechno bylo, tak jak má být, než se stalo to co se stalo. Zase mi začaly téct slzy po tváři. Vzala jsem si tu krabici a ještě naposled jsem se rozhlédla po pokoji. Vyšla jsem ze dveří a zavřela je za sebou. Ještě hodnou chvíli jsem tam stála před zavřenými dveřmi a hlavou mi kolovaly myšlenky proč se tohle všechno stalo...