Rychlá jízda životem

Útěk

Podívala jsem se znovu tím směrem. Měl nasazené černé brýle, takže nebylo vidět kam se dívá. Měla jsem, ale pocit, že se dívá na mě. Odemkla jsem auto a otevřela kufr.
"Dávej do kufru jen ty lehké věci." Řekl James.
"No jo furt." Řekla jsem. Věděla jsem, že to James myslí dobře.
Když bylo všechno v kufru, zavřela jsem ho a chtěla si jít sednout za volant.
"Nemám řídit?" Zeptal se James.
"Jo to bude lepší." Otočila jsem se a šla k Jamesovi. Dala jsem mu klíče do ruky a dala jsem mu ruce okolo krku. Obejmula jsem ho a James mě hladil po zádech.
"Miluju tě." Zašeptala jsem.
"Já tebe víc." Zašeptal.
Pustila jsem ho a šla na místo spolujezdce. Po očku jsem se koukla na dodávku. Zrovna nasedal do auta. Celou cestu jsem se dívala do zpětného zrcátka. Nechtěla jsem se otáčet, aby to Jamesovi nebylo podezřelé. Jela za námi, ale před ní bylo ještě jedno auto. Přijížděli jsme na křižovatku a byla ještě zelená, tak James trošku zrychlil a za chvilku už za námi nic nejelo. Oddychla jsem si. Opřela jsem si hlavu a zavřela oči. Za chvilinku jsem usnula.
"Bell už jsme doma." Řekl James a hladil mě po tváři. Otevřela jsem oči a James se na mě usmál. Vystoupila jsem z auta a otevřela kufr. Nic v něm nebylo, jen autolékárnička.
"Všechno jsem už uklidil." Řekl mi James u ucha. Zavřela jsem kufr a vyšla schody do do obýváku.
Podívala jsem se kolik je hodin. Bylo půl dvanácté. Lehla jsem si na gauč a usnula.
                           ***
Uběhl týden a já si myslím, že jsem blázen. Bíla dodávka je všude kam se hnu. Nevím jestli ji opravdu vidím, nejsem si tím vůbec jistá. Zrovna ležím v posteli. Je půlnoc a James je zrovna ve sprše. Dívám se do stropu a přemýšlím. Vylezla jsem z postele a šla do šatny. Hledala jsem a za chvilku našla krabici ve, které má James schovanou zbraň. Chvilku jsem si ji prohlížela.
"Bell." Řekl James a zaraženě se na mě díval.
"Ano?" Zeptala jsem se.
"Na co to máš?"
"Na tebe určitě ne. Chci, abys mě naučil střílet." Řekla jsem a v jeho obličeji se objevil výraz nesouhlasu. Zkřížil ruce na prsou.
"Ne." Řekl a zamračil se.
"Proč ne?"
"Je to nebezpečné."
"Zvládnu to."
"Ne prostě ne." Dál trval na svém.
"Na každém kroku, vidím Sánchezovou ochranku. Blíží se to. Přijde sám Sánchez. Myslel to vážně. Vím to, cítím to." Řekla jsem a podívala se mu do očí.
"Si jen přecitlivělá. To je v těhotenství normální." Řekl.
"Ne to teda nejsem a víš co? Tady máš." Podala jsem mu zbraň do ruky a trochu zvedla hlavu, abych mu viděla do očí.
"Až mě najdou mrtvou, bude to jen a jen tvoje vina." Řekla jsem a vyšla ze šatny. Seběhla jsem schody do obýváku a další schody. Zamkla jsem se v hudebce. Byl tam gauč, tak jsem si na něj lehla. Když za mi nepomůže on, udělám to sama. Za chviličku jsem usnula.
Probudila jsem se, ale v posteli. Na nočním stolku byl vzkaz.
"Dobré ráno Bell. Musel jsem jít do práce. Promiň mi to včera. Miluju tě a nezlob se na mě prosím. James."
Podívala jsem se na hodiny.
"To už je jedna?!" Vyjekla jsem a vylezla z postele.
Pojedu do vily. Už týden jsem tam nebyla, ale volala jsem si z holkami. Řekla jsem jim o té dodávce a ony mi myslím věřily.
Oblékla jsem si zelené džíny, červené tričko a zelenou mikinu. Do kapsy jsem si dala telefon. Říkala jsem si, že se dnes nebudu líčit. Vlasy jsem si dala do culíku a ještě jsem si oblékla červené ponožky. Ze šatny jsem si vzala zbraň a zastrčila ji za pás kalhot a přikryla to tričkem. Seběhla jsem schody a obula si tenisky. Zamkla jsem a zamířila do garáže. Vyjela jsem s autem ven na ulici a zavřela bránu u garáž. Tentokrát za mnou nejela jen dodávka, ale i bílé Ferrari.
"To snad ne. Je to tady." Řekla jsem a dupla na plyn. Vjela jsem na dálnici. Napadla mě taková šílenost. Zrychlila jsem ještě víc. Chtěla jsem se rychle otočit a zkusit jim ujet.
"Buď se zabiju, nebo to vyjde. Doufám v to druhé." Říkala jsem si.
V krvi mi koloval adrenalin. Teď nejede moc aut.
"Tři, dva, jedna. Teď!" Řekla jsem a otočila volantem o sto osmdesát stupňů. Nečekali to a já rychle sjela z dálnice. Zastavila jsem u nějakého domu a vystoupila z auta. Bylo to kousek od lesa. Za tím lesem je taková polorozpadlá chata. Znám to tam nazpaměť. Když jsme tu bydleli s rodiči a oni nebyli doma, tak jsme tam s Lily chodívaly a byl to náš bunkr. Zamkla jsem auto a šla se schovat do křoví. Stihla jsem to akorát, protože zrovna zastavili vedle mého auta. Vystoupili a rozhlíželi se kolem. Naštvaný Sánchez na ně řval. Když v tom si mě jeden všiml.
"Támhle je." Zařval a všichni se otočili. Neváhala jsem a rozběhla se k lesu. Rozeběhli se za mnou. Nemám šanci. Vzpomněla jsem si na svůj mobil. Vyndala jsem ho za běhu z kapsy a vytočila Sofie.
"Bell." Ozvalo se.
"Sof musíš mi pomoct." Říkala jsem zoufale.
"Ty běžíš? Co se děje?"
"Sánchez a ty jeho gorily. Běží za mnou. Zavolej někomu ať mi pomůže, ale ne policii. Ti jsou k ničemu. Dlouho už jim utíkat nezvládnu." Řekla jsem udýchaně.
"Kde si?"
"Teď jsem vběhla do lesa."
"Co? Neslyším tě."
"V lese. Navedu je do chaty." Řekla jsem udýchaně a ozval se výstřel.
"Kam?"
"Chaty. Sof?" Zeptala jsem se protože jsem nic neslyšela.
No do hajzlu. Vybila se mi baterka.
Z pohledu Sofie : Bylo čtvrt na dvě. Napadlo mě že zavolám Bell. Dělala jsem si o ni starost. Byla jsem v obýváku s Mer a Lily.
"Co kdyby jsme zavolaly Bell." Navrhla Mer.
"Zrovna jsem ji chtěla volat. Dělá mi starosti." Řekla jsem a Mer přikývla. Zrovna mi zazvonil telefon. Na obrazovce se objevila  Belliina fotka.
"Bell." Řekla jsem.
"Sof musíš mi pomoct." Řekla Bell a v jejím hlase byla slyšet zoufalost.
"Ty běžíš? Co se děje?"
"Sánchez a ty jeho gorily. Běží za mnou. Zavolej někomu ať mi pomůže, ne policii. Ti jsou k ničemu. Dlouho už jim utíkat nezvládnu."
"Kde si?" Zeptala jsem se.
"Teď jsem vběhla do lesa."
"Co? Neslyším tě."
"V lese. Navedu je do chaty." Řekla udýchaně a uslyšela jsem výstřel. Slyšela jsem les a dál nic protože to vypadávalo.
"Kam?"
"Chaty." Dál už jsem nic neslyšela a vypadlo to.
"Co je?" Zeptala se Mer.
"Bell utíká před Sánchezem. Říkala nám to, že to přijde. James jí to nevěřil a teď ji musíme pomoct. Dlouho jim prý utíkat nezvládne."
"Zavolám Marcovi. On je zbuzeruje a přijedou sem." Řekla Mer a vytočila telefon. Když telefon odložila, podívala se na mě, a pak na Lily.
"Za pět minut jsou tu." Řekla a ve tváři měla kamenný výraz.
Pět minut uběhlo rychle a kluci dorazili.
"Co se stalo?" Zeptal se Diego.
"Bell." Špitla jsem tiše a James okamžitě spozorněl.
"Co se jí stalo?" Zeptal se James s obavami v hlase.
"Utíká před Sánchezem a jeho gorilami."
"Kde je?" Zeptal se James.
"V nějakém lese. Nevím toho moc protože to vypadlo."
"Lesů tu je, ale spousta. Jak jí máme pomoct?" Pronesl Marco.
"Mluvila o nějaké chatě."
"Ví to někdo, kde to je, protože já teda ne." Řekla Mer.
Lily vypadala zamyšleně.
"Na konci města je les. Je za ním taková polorozpadlá chata. Chodívaly jsme tam s Bell, když rodiče nebyli doma." Řekla Lily.
"Jedu tam." Řekl James a z tašky si vyndal zbraň.
"Jedeme s tebou." Řekl Marco a Diego naráz.
"Jdu taky." Řekla jsem.
"Ne vy tu zůstaňte, kdyby jsme se dlouho nevraceli, vezměte si auto a jeďtě někam pryč." Řekl James a šel obejmout Lily. Diego mě objal a zašeptal, že mě miluje. Potom se za nimi zavřely dveře a byli pryč.