War or Love?

1 Zase zpátky

Suze

Právě teď jsem na cestě na zimák. Po dvou letech jsem se konečně odhodlala tam vejít.

Dříve jsem tam byla skoro víc než doma, jenže kvůli tomu kreténovi, který to do nás s tátou ze zadu napálil tak, že jsem pak měla slabý otřes mozku, jsem tam dlouho nebyla. Nějak jsem se nemohla odhodlat.

Proč zrovna teď?
To kvůli tátovi. Je teď na týdenní pracovní cestě, takže si nemá, kdy vyzvednout brusle.
Abyste rozuměli otec je hokejista, brankář.

Nechal si je na zimáku na přebroušení. A jediný z rodiny kdo se tam vyzná a může mu je přinést jsem já.
Ještě by se tu vyznal Jonas, můj bratr, jenže teď je v Kanadě.
Jonas taky hraje hokej. Nejspíš dědičně, taky brankáře.
Jel tam sbírat zkušenosti, ale je dost dobrý a nejspíš si ho tam nechají. Pokud on samozřejmě bude chtít, což on by nejspíš chtěl.
Chybí mi, ale přeju mu to.

Každopádně teď jsem tady. Stojím před zimákem a odhodlávám se vejít.

Můj pohled se zastaví na místě, kde do nás vrazil ten blbec. Zatřepu hlavou a doufám, že se tím zbavím té nepříjemné vzpomínky.

Nepomáhá to. No nic. Hlasitě si povzdechnu a konečně vejdu dovnitř.

Procházím chabě osvětlenou chodbou a i když jsem tady dva roky nebyla, vyznala bych se tu i po slepu.

Dojdu do místnosti, kde táta vždycky nechával brousit brusle.
Zaklepu a zmáčknu kliku.
Nic. Zamčeno.
Zamračím se.
Tohle je divný. Nikdy tady zamčeno nebylo.
I když je pravda, že jsem tady dlouho nebyla. Kolik se toho tady asi změnilo?

"Hledáte někoho slečno?" Ozve se za mnou a já mám co dělat, abych s leknutím nenadskočila.
Pomalu se otočím.
Přede mnou stojí středně mladý muž. Může mu být tak třicet typuju. I když mé odhady nebývají zrovna přesné.

Pozorně si ho prohlídnu.
Tohohle muže neznám. Vypadá docela sympaticky.

"Mohl byste mi prosím říct, jestli bych tu někde našla Boba Greena?" Zeptám se ho mile.

Bob Green.
Jeden z tatovích spoluhráčů a nejlepších přátel.
A jelikož táta nemá žádné sourozence, nahradil mně a bráchovi strejdu.
Podle všeho teď trénuje nějaký děti a kdyby tu někde byl dost by mi to usnadnil.

Ten chlápek se zamračí. Co mu je? Přeci po něm nechci Brada Pitta.

"Bob právě trénuje starší dorost" řekne a stále se mračí. Co mu sakra je? Že trénuje juniory? To už moc děti nejsou.
"Co mu potřebuješ, mohl bych ti nějak pomoct?"
To zrovna.
"Ne děkuju, poradím si sama" odpovím mu a rozejdu se směrem k hale.

"Počkej. Teď tam mají trénink. Nemůžeš tam." Křikne za mnou ten chlap.
Beru zpátky to, že jsem řekla, že je sympatický, protože mě začíná pěkně štvát.
Mám hold špatný odhad na lidi.
Doběhne mě a stoupne si přede mě.

"Myslím, že mě rád uvidí." Usměju se na něj a pokusím se ho obejít.
Zase si stoupne přede mě.

"To si nemyslím. Dost jasně mi řekl, ať tam nikoho nepouštím, protože nechce být rušen. Obzvlášť ne od bláznivých fanynek."
Škodolibě se na mě zašklebí a zatváří se hrozně povýšeně.
Sakra. Kdo je ten chlap? Začíná mě už vyloženě sr.... Štvát. Buďme slušní.

"Tak za prvé, já nejsem žádná blbá fanynka. Za druhý, koho bych vůbec měla být fanynka? Boba? A za třetí, kdo sakra jste?" Založím si ruce v bok a zamračím se na něj,abych dala svému výstupu trochu šťávy.