War or Love?

28. útěk

Suze

Zdál se mi vážně zvláštní sen. Byla jsem v něm já a Lukas, jenže já mu říkala Lulu a on mně lásko. No a potom v tom snu jsme se spolu vyspali.
No vážně.
A že to bylo pořádně žhavý.
Sice absurdní, ale rozhodně úžasný.
Kdyby jenom věděl, že se mi o něm zdají takovéhle sny.... Nikdy se to nesmí dozvědět.
Pokusím se otočit na posteli, jenže vedle mě někdo leží. Prudce otevřu oči.
No to snad ne.
Neříkejte mi, že jsem se včera vážně vyspala s Lukasem.
Ne ne ne a ne.
To musí být nějaký omyl.
Tohle se ve skutečnosti neděje.
Tohle se neděje, protože se mi to pořád ještě zdá.
Zavřu oči.
Tak a teď až je znovu otevřu, budu hezky zpátky ve svém pokoji.
Tak.
Kruci.
Tak jo co teď?
Pomalu, tak abych Lukase nevzbudila, slezu z postele.
Kruci podruhý.
Je vážně roztomilý, když spí.
Sakra. Takovéhle myšlenky mi zrovna teď moc nepomůžou.
Tak jo.
Plán je takový.
Krok číslo jedna, najít oblečení.
Co to mám vlastně na sobě? No skvělý Lukasovo černý triko.
V rychlosti posbírám všechno svoje oblečení, které najdu.
Do háje.
Kde mám podprdu?
No nic. Na to není čas.
Krok číslo dvě, potichu se vyplížit z jeho pokoje. Tak abych ho nevzbudila.
Co nejtišeji sáhnu na kliku s očima stále upřenýma na Lukasovi.
Prosím nevzbuď se. Prosím. Prosím. Prosím.
Zavřu za sebou dveře.
Jeees.
Vyšlo to.
Tak krok číslo tři, dostat se co nejdál od něj.
Krok čtyři zajistit si odvoz.
Vezmu mobil a napíšu Chrisovi, doufam, že nemá kocovinu.

Prosím zachraň mě. Jsem u Lukase.

Seběhnu dolů po schodech, jak nejrychleji mohu. Tak jo. Kudy teď? Mohla bych jít doleva, doprava nebo rovně. Vůbec si nevzpomínám, jak jsem se sem včera dostala.
Zkusím ty dveře rovně.
Skvělý.
Koupelna.
No i když vlastně.
Dojdu si na záchod a opláchnu si obličej. Vypadám příšerně.
Vlasy rozcuchaný, řasenka rozmazaná. Trochu se poupravím. Nemusím vypadat jako obluda. Půjčím si hřeben a trochu se účešu a vyjdu ven.
Tak jo.
Zkusíme tu cestu vlevo.
Dojdu chodbou do prostorné kuchyně spojené s jídelnou. Páni docela lukusní. Jeho rodina musí být vážně bohatá.
Takže tudy ne. Vrátím se zpátky na rozcestí.
"Ztratila ses?" Ozve se ze shora lehce rozespalý hlas.
Podívám se za hlasem a hned na to se zase kouknu jinam. Nedokážu o něj ani zavadit pohledem.
Co mám dělat?
"Odcházím." Oznámím mu a on si odfrkne.
"Víš" začne pomalu scházet ze schodů. "Bývám to já kdo utíká z cizích postelí a musím říct, že ještě nikdo neutekl z ty mý."
Taky se mi to ani nepovedlo. Já blbá. Kdybych nebyla tak marnivá a nečesala se, mohla jsem se tomuhle vyhnout.
"Odcházím" zopakuju znovu zatímco on sejde ze schodů.
"V tomhle?" Zeptá se.
Cinkne mi mobil. Zpráva od Chrise.

Za deset minut jsem tam

Deset minut? To nezvládnu.
Lukas mi vytrhne mobil z ruky.
"Hej vrať mi ho." Naštvu se na něj.
Koukne se na něj a zamračí se.
"Vážně si napsala Chrisovi, aby pro tebe přijel?" Zeptá se mě a já mu mobil vytrhnu z ruky.
"Do toho ti nic není." Vyprsknu.
"Můžu tě odvézt...."
"Ne" zarazím ho příliš rychle. Zvedne jeho obočí.
"Takže se mi plánuješ vyhýbat." Poznamená a ani to nemyslí jako otázku.
"Neplánuju se nikomu vyhýbat." Odseknu mu svou lež.
Bez špetky pobavení se zasměje.
"Jo jasně. " Vyplivne ironicky. "A proto ses vyplížila z mého pokoje, napsala mému spoluhráči a ještě ani jednou ses na mě nepodívala."
Začne to ve mně vřít.
Co po mně ještě chce?
"Já si můžu dělat cokoliv budu chtít." Vykřiknu na něj a nevšímám si jeho pobaveného odfrknutí.
"Jo to jsem včera viděl" poznamená a mně zahoří tváře při vzpomínce na včerejší noc.
"Včerejší noc se vůbec nestala. Byla jsem opilá a ty jsi využil situace." Odpovím mu s neuvěřitelnou snahou, aby můj hlas zněl lhostejně.
Moje věta ho rozzuří do běla.
"Nesváděj to na alkohol. Nebyla si tak opilá, aby jsi dělala něco, co bys sama nechtěla. Dřív nebo později bys stejně skončila v mé posteli a užila by sis to ještě víc než včera."
"Vlastně." Poznamenám se svou lhostejnosti, kterou rozhodně necítím. Srdce mi bije jako splašené.
"Musím říct, že z toho večera si příliš nepamatuju." Zalžu. "Takže nemůžu posoudit jestli to bylo dob...."
"Děláš si kurva prdel." Vyjede na mě Lukas a rukou praští o zeď.
Rukou si frustrovaně prohrábne vlasy. Potom svůj pohled plný čiré intenzity obrátí na mě.
Rychle uhnu pohledem.
Koutkem oka vidím, jak se pousmál.
"Nevěřím ti." Oznámí mi.
Příměji se pokročit rameny.
"To není můj problém."
Rozejde se ke mně a já zazmatkuju.
"Nepřibližuj se." Vykřiknu a několika rychlíku kroky couvnu, abych od něj byla co nejdál.
"Říkáš, že si včerejší noc nepamatuješ. Já tvrdím, že si pamatuješ každý detail. Snažíš se mi namluvit, že nechceš být v mé přítomnosti. Já tvrdím, že po tom toužíš. Nekoukáš se mi do očí a není to proto, že bys mě nechtěla vidět. Víš proč se neodvážíš na mě podívat lásko? Protože se bojíš, že když se na mě podíváš znovu se se mnou vyspíš." Zakončí svůj monolog.
Do háje.
Jak to zjistil.
Má pravdu v každý zatracený věci.
Jenže v žádným případě bych mu to nepřiznala.
Donutím se zasmát.
"Moc hezká teorie Lulu" pobaveně se zasměju a doufám, že moje chování neprokoukne. "Škoda, že ses ve všem mýlil. Ale klidně si to dál nalhávej".
"Dokáž to." Přikáže "Dokáž, že se mýlím a ty máš pravdu."  Snažím překvapeně nevyjeknout.
"Přijď ke mně, koukni se mi do očí a řekni, že sis to neužila a nechceš si to zopakovat." Vyzve mě.
Tak jo.
Tohle zvládnu.
Snažím se uklidnit své divoce tlouknoucí srdce.
Popojdu několik kroků k němu, dokud nestojím jen malý kousek od něj. Jsem dost blízko, abych ho mohla popadnout a políbit a zároveň dost daleko, abychom se nedotýkali.
Pomalu zvednu pohled přes jeho nahou hruď až k jeho obličeji.
Jakmile se mu kouknu do těch jeho smaragdových očí, zajíkám se, ale na poslední chvíli to v sobě dokážu udržet.
Pousměje se.
Nasadím si svuj poker face. Jenom se modlím, aby neslyšel, jak mi bije srdce.
"Včerejší noc jsem si neužila a rozhodně ji nechci zažít znovu." Řeknu mu a v rychlosti se od něj vzdálím.
Chvíli nic neříká.
"Možná bych ti to uvěřil, pokud bys ode mě potom neutekla"
"Udělala jsem, co si po mně chtěl, tak mě teď už nech na pokoji."
Otočím se k němu zády.
Dojde až ke mně a já se nedokážu přimět k tomu, něco udělat.
Jemně mi přejede prsty po zádech a nakloní se k mému krku, kde mi vloží polibek.
"Slyším, jak ti bije srdce lásko."
Při tom oslovení se zachvěji. Musí mi tak přestat říkat.
"Neříkej mi tak." Dostanu ze sebe slabě.
"Jak? Lásko?" Zeptá se a já přikývnu.
Ruce mi položí na boky.
"Líbí se mi, jak tvé tělo reaguje na to když ti tak řeknu." Odpoví mi. "Lásko." Lehce se zachvěju.
Do háje.
Tohle se musí zarazit.
Otočím se k němu připravená ho od sebe odstrčit a pěkně mu vynadat, jenže než ze sebe stačím vydat hlásku prudce mě políbí.
Zasténám. Proč mi tohle dělá.
Líbá mě a já mu to oplacím, dotýká se mě a já ho nechávám.
Tolik k mé pevné vůli.
Nejsem o moc lepší než ty holky o kterých jsem mluvila.
Po tváři mi steče slza.
Ne teď ne.
Nemůžeš brečet před ním.
Cikne mi mobil.
Odtáhnu se od něj.
Po tvářích mi stékají slzy a já vlastně pořádně ani nevím proč.
Odvrátím se od Lukase a mrknu na zprávu.

Jsem před domem.

"Zee" osloví mě a já si v rychlosti otřu slzy.
"Je tu Chris, musím jít." Oznámím mu a přijdu kolem. Pokusí se mě chytit za ruku, ale já se mu vysmeknu.
"Nech mě" vyhrknu a po tvářích mi sjede další slza. "Prosím Lukasi, prostě mě teď nech být."
Nečekám na odpověď posbírám si své oblečení a vyběhnu poslední možnou cestou k východu.
Otevřu dveře a vyběhnu ven rovnou do Chrisova auta.
Chris sedí na místě řidiče na očích má sluneční brýle, jakmile si dřepnu na místo spolujezdce vesele mě pozdraví, ale v půlce se zarazí. Povytáhne si brýle a prohlídne si mě.
"Nic neříkej." Zarazím ho, protože vím, že mu došlo, co se včera večer stalo. Na sobě mám jenom Lukasovo triko a kalhotky.
"Už prosím jeď." Vyzvu ho a Chris beze slova nastartuje. Natáhnu si na sebe kalhoty.
"Chceš si promluvit?" Zeptá se mě a já se rozbrečím.
"Princezno." Zastaví auto a vezme mě do náruče. "No tak to bude dobrý. Pss."
"Ne-nevím, c-co m-mám dělat Chrisi." Vykoktám ze sebe.
"Klid." Mumlá Chris a pevně mě drží dokud se neuklidním.
"To bude dobrý. Jestli chceš vrátím se tam a jednu mu vrazím."
Pousměju se.
Otřu si slzy a podívám se na Chrise.
"Ach jo Chrisi. Tak hrozně se stydím. Já vlastně ani nevím, co se stalo jen jsem prostě potřebovala ze sebe dostat ten tlak. Promiň."
Složila jsem se v Chrisovym autě. Vážně skvělý. A nejhorší je, že já vlastně ani nemám proč brečet, jen to na mě zrovna přišlo.
"Neomlouvej se." Uklidňuje mě Chris a znovu se rozjede.
Jedeme beze slova. Nikdo z nás ní neříká a ani jednomu to nevadí.
"Přijdeš na trenink?" Zeptá se mě, když zastaví před mým domem.
Zavrtím hlavou jenže jakmile uvidím jeho smutný výraz, dodám.
"Ale na váš zápas přijdu." Řeknu mu a on na mě s úsměvem mrkne.
"Počítám s tím zlatíčko."

Pokračování příště...
Tak další díl.
Co říkáte na Lukase se Suze?
Budu moc ráda za hlasy a názory.
🤭🤗