Opravdu tak všechny nenávidíš?

Pozdní příchod

NamJoon

Ráno je zaručeně nejhorší část dne. „Joone, jestli okamžitě nevylezeš z té postele, slibuju, že tě z ní skopnu!" vyhrožoval mi Gi a já věděl, že je toho schopný. Vykoukl jsem z pod peřiny. Zrovna se oblíkal. Včera prospal celý den i noc a já tu s ním celou dobu byl. S povzdechem jsem se protáhl a pak se radši vyhrabal z postele. Odešel jsem do koupelny, aby tam mohli pak i kluci a připravil se v rekordním čase. Válel jsem se totiž v posteli moc dlouho a nemohl jsem přece přijít pozdě. Gi už čekal před koupelnou, když jsem vylezl a já se na něho jen pousmál a zaplul do pokoje, kde jsem se oblíkl. Doufal jsem, že HoSeok udělal něco k jídlu a on nezklamal. Sice ne nic moc těžkého, ale člověk se z toho v pohodě nají. Rychle jsem se najedl a popohnal kluky, kteří jen zírali. „Co s tebou je?" koukl se na mě Gi, když jsme se obouvali. Tázavě jsem sena něho koukl. „Poslední dobou se snažíš chodit opravdu včas, posloucháš v hodinách, píšeš si poznámky a chodíš na doučování... Co se děje?" přidal se k němu HoSeok. „A to je problém?" zamračil jsem se. „Ne to není problém," ukliďnoval mě hned HoSeok. „Ano, je to v pořádku, jen je to překvapivý... Je to kvůli němu?" zeptal se Gi. „Komu?" nechápal jsem koho myslí. Tedy vlastně jsem to tušil, ale nechtěl jsem to přiznat, kdyby náhodou myslel něco jiného. Na to byl ale Gi moc všímavý a já věděl, že takový štěstí mít nebudu. „S Kim SeokJinem. Nedělej blbýho, věděl jsi, že myslím jeho," řekl Gi. Nejprve jsem mu chtěl něco odseknout, ale pak jsem si vzpomněl jak reagoval včera. A já ho nechtěl znovu ranit. Opravdu, co se to se mnou děje. „Ne... ne tak docela," zamumlal jsem. Seok chtěl něco namítnout, ale já ho zarazil a vyšel do školy. „Je to hlavně kvůli SunHye, ale díky němu," zamumlal jsem. Viděl jsem na nich, že to nechápou. Já ale ani nečekal, že to pochopí, jen jsem přemýšlel jak jim to vysvětlit. „Víte jak je na tom moje matka," zamumlal jsem a oni hned kývli. „Nechci aby v tom SunHye vyrůstala a chci si jí vzít po škole k sobě. Je mi proti srsti poslat na vlastní matku sociálku, ale nejde to jinak. Nechci aby SunHye vyrůstala v tom co já. Říkal jsem si, že je to v pohodě, jsem její nejbližší rodina a oni mi jí přece dají. On mi pomohl se na to podívat jinak. Z pohledu kluka, kterýho vyhodili ze školy. S tím, že by mě nevzali jinde, než na pochybná místa... Že by usoudili, že pro ní nejsem vhodný. A on má pravdu. Pro SunHye bych udělal cokoliv. Stále si zvykám a musím se sám se sebou docela prát, ale já to musím zvládnout. Musím dodělat tu školu a změnit se kvůli SunHye... Jsem rád, že mám vás. Věřím vám. Věřím, že tu pro mě vždycky budete," řekl jsem a Gi mě hned objal kolem ramen a Seok kolem pasu. „Samozřejmě, že tu pro tebe vždycky budu. Vždycky," ujistil mě Seok a já se usmál. „Děkuju," zamumlal jsem. „Ale pořád mi přijde, že v tom má větší roli," nedal se Gi. „Ano, chtěl jsem to dovysvětlit," zamumlal jsem. Jenže tohle byla ta horší část a já nevím jak to vysvětlit. Kluci mě nechali přemýšlet. „No... Prostě on si se mnou o tom promluvil... Nijak mě nešetřil, docela jasně mi vmetl do tváře jaký jsem debil, a že nepřemýšlím... A on... Byl jediný, který si na mě pořád jen dovoloval... A tehdy mi tak hrozně pomohl... A já nevím... Prostě... Jak jsme si ještě psali... A já se do něho nějak zamiloval... Nevím proč a jak... Oroduje za mě u ředitele... Kolikrát už maskoval moje problémy, nebo ho přemlouval, ať mě nevyhodí? Nevím proč to dělá, ale vím, že je to člověk, který mě má rád... nemyslím tak jako já jeho. Ale... Nevím jak to vysvětlit. Cítím, že mu na mě záleží, jinak by to přeci nedělal ne? A na mě nikdy nikomu nezáleželo... On byl první kdo se za mě kdy postavil a kdo se mi kdy snažil pomoct. Neodsuzoval mě jako ostatní dospělí. Snažil se mi pomoct... Možná proto jsem se do něho zamiloval," mumlal jsem. Ani jsem netušil jestli to dává smysl, já sám jsem se v tom už někde ztratil. „Ano, jistě mu na tobě záleží," usmál se Seok a zmáčkl mi rameno. „Jo, ale jsi ňouma!" skočil mi na záda Gi a já ho zachytil pod zadkem aby mi nespadl. „Nám na tobě přece taky záleží, tak jaký jediný?" zeptal se s našpulenou pusou. „Přiznej si, že ze začátku to tak nebylo. Možná teď, když jsem se změnil, nebo HoSeok ještě předtím, ale... když jsem byl takový jaký jsem byl tak ne. Chápu to, nemusíš se bát to přiznat," řekl jsem.„Nic nechápeš!" vyjel po mně, ale nakonec se uklidnil a stále mi vysel na zádech. „Mohl a můžeš se chovat jak chceš NamJoone. Nás se nikdy nezbavíš. Nevím proč mi na tobě záleželo, když si mě od začátku od sebe odháněl a dával mi najevo, že mě u sebe nechceš a nemáš mě rád, ale i tak mi na tobě záleželo, jinak bych u tebe nebyl," ujistil mě a já hned věděl o jakých začátkách mluví. Hodně se bavil s HoSeokem a já se ho snažil odehnat. Myslel jsem, že mi odvede jediného člověka, který se mnou byl. Tak moc jsem se v něm pletl. Jen jsem se usmál. Mohl jsem si být jistý, že mám opravdové přátelé. Co na tom, že nemám jiné? Mnohem lepší je mít dva pravé kamarády, než sto falešných. Moc dobře jsem věděl, že kluci by za mnou stáli vždycky. A nechápu, že jsem mohl být tak slepý! Dorazili jsme do školy. Jelikož jsme blbli, došli jsme do školy s pětiminutovým zpožděním. Měli jsme Jina a já už teď přemýšlel jak mu to vysvětlím. Vím, že bude naštvaný a vím, že oprávněně. Možná by pochopil, kdybychom zaspali, ale já mu nehodlal lhát. Beztak nás pošle si rovnou sednout a po hodině mu to vysvětlím. Nechci aby na mě byl naštvaný. Dorazili jsme do třídy. „Jak jinak, sednout!" houkl na nás. Kajícně jsme se posadili a já se radši hned věnoval výuce a jeho výkladu. Chci to pochopit a až přijde v neděli všechno umět. Opravdu. Musím si nějak vyžehlit tenhle příchod. No jo. Je to jen výmluva. Prostě chci, aby si myslel, že nejsem až tak neschopný a k ničemu. Rychle jsem si psal zápisky. Bože, jako opravdu? Jak se mi tohle povedlo? Přemýšlel jsem s pohledem na svojí modrou ruku. Jako ano, hodně jsem ničil věci. Ale to jsem to pero stiskl tak silně, když kolem mě prošel, aby mi prasklo v ruce? Povzdechl jsem si a rychle se přihlásil. Všechno bylo naprosto modré. „Co chceš NamJoone?" zeptal se, ale když se na mě pořádně podíval, bylo mu to jasné. „Běž se umejt," povzdechl si a pokynul k umyvadlu ve třídě. Všichni na mě koukali jak na dementa, že jsem se přihlásil a nešel rovnou, ale mě byli jedno. „Nemáte někdo kapesník?" naznačil jsem jim. Potřeboval jsem si utřít lavici. Naznačil jsem to sice těm dvěma, i když jsem tušil, že mít nebudou, ale odpověď přišla zcela nečekané strany. Tae mi podával balíček kapesníků? Vážně? Potom všem? „Díky," zamumlal jsem, načež on vykulil oči. Já se jen mírně pousmál a zmizel u své lavice, kterou jsem rychle zbavil inkoustu. Jin se mnou nijak nevzrušoval a dál pokračoval ve výkladu. Odešel jsem je vyhodit, vrátil zbytek Taemu, ještě jednou mu poděkoval a rychle si šel psát na papír, protože ten sešit musel nejprve uschnout, abych mohl vytrhnout ty modrý papíry a mohl jsem do něj dál psát. Ve chvíli, kdy Jin skončil a pokynul k projektům mi sám Gi nabídl zápisky. Překvapilo mě to, ale usmál jsem se a začal jsem si je opisovat. Snažil jsem se u toho i poslouchat, ale netrvalo to dlouho, takže jsem za chvilku mohl pořádně poslouchat. Obě hodiny docela rychle utekli. Omluvil jsem se klukům a odešel jsem do kabinetu SeokJina. Zaklepal jsem a počkal až mě povolí vstoupit. Ozval se skoro hned. „Co chceš?" koukl se na mě. Jeho výraz byl naštvaný. Věděl jsem to. „Co chceš?" nevěnoval mi už ani pohled a radši se věnoval práci před sebou. „Chtěl jsem se ti omluvit," zamumlal jsem. „Měl bys, zapsal jsem tě, takže chci omluvný list," zamumlal, ale ani se na mě nepodíval. Nepřekvapilo mě, že mě zapsal, i když většina zapisovala až dýl a nechávala to. Věděl jsem, že mi to u něho neprojde. „Dodám ti ho, ale teď se chci omluvit tobě, ne ze školy," zamumlal jsem. „Nemusíš, došlo mi to. Ale jak jsem říkal, já s tebou končím. Nevydržel si moc dlouho chovat se rozumně. Co máš za výmluvu? Zaspal jsi? Ujel ti bus, když chodíš pěšky? Vyhořeli jste?" zeptal se mě ironicky a já si povzdechl. „Nemám žádnou. Je moje chyba, že jsem přišel pozdě. Nějak moc jsme se cestou zakecali. Kluci chtěli vědět co se mnou je, že se tak chovám. Vím, že to není omluva a je mi moc líto, že jsem tě zklamal. Nechtěl jsem. Děkuju, že ses mi snažil pomoc. Omlouvám se," řekl jsem a odešel.

Omlouvám se za spojené slova poslední dobou. Poslední dobou mi blbne Wattpad a vždy když sem vložím kapitolu, mezery tam normálně jsou a když je publikuju, normálně zmizí a já si toho nevšimla. Takže se omlouvám. Od teď si to budu hned po publikaci kontrolovat :)