Opravdu tak všechny nenávidíš?

Co to má znamenat?

Jin

Nechal jsem ty dvě hrdličky a věnoval se NamJoonovi. Naštěstí už mu spadla horečka a tak jsem byl trochu klidnější. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem o něho neměl strach. „Jine?" zamumlal jeho hlas a já se na něho hned podíval. Oči měl mírně pootevřené. „Co tu děláš?" otevřel je pomalu celé a snažil se posadit. Opatrně jsem mu pomohl a opřel ho do polštářů. „Volal mi Gi, že jsi omdlel," řekl jsem. „A kde vůbec je?" zeptal se hned. Zněl docela ustaraně. „Ehm... no, tamhle," podrbal jsem se na hlavě a ukázal na ty dva. Joon vykulil oči. „A...Aha," zamumlal a koukl se na mě. „Nevěděl jsem, že se kdy spolu dají dohromady, Gi je v tomhle hrozně stydlivý a má strach," řekl zamyšleně. „No jo, ale sluší jim to spolu, neříkej to nikomu Joone," koukl jsem se na něho prosebně. Věděl jsem, že JiMin by opravdu odešel ze školy, znal jsem ho na to dost dobře, ale tušil jsem, že by pro jejich vztah nebylo dobré, kdyby se to rozneslo. Ze strany YoonGiho. A já nechtěl aby JiMin trpěl. „Nikdy bych to Gimu neudělal," zamračil se na mě a já se pousmál. „Vím, že ne," ujistil jsem ho. „No nic, půjdeme. JiMine jestli chceš odvézt tak pohni," řekl jsem. Koukl se na mě a jen kývl. Ujistil YoonGiho, že se spolu brzy uvidí, že něco vymyslí, aby se mohli scházet, políbil ho na čelo a konečně šel ke mně. „Tak se tu mějte, zítra ve škole," koukl jsem na YoonGiho. „A ty odpočívej," houkl jsem na Joona a šel s JiMinem k autu. Gi nás vyprovodil a my odjeli. Vzal jsem ho nejprve k němu domů, i když protestoval a pak jsem teprve jel domů já. Konečně jsem padl do postele a za chvilku jsem byl tuhý.

....

Dojel jsem do školy a vydal se do kabinetu. Šel jsem docela pozdě a tak jsem si jen rychle popadl věci a šel do třídy. „Dobrej," pozdravil jsem je a nechal je ať si sednou. „Dneska zopakujeme látku a zítra si napíšeme písemku, tak se na to laskavě naučte, protože prospěch téhle třídy je dost mizerný," povzdechl jsem si. Nechal jsem je si opisovat zápis a sám si dělal svojí práci u katedry. Přemýšlel jsem na zadání do písemek, ale to by pořád nesměl žvanit. Už je to týden co jsem byl u něho když měl horečku a od té doby jsme se neviděli. Ale teď jen pořád mlel pantem, místo aby si opisoval zápis. „Kime NamJoone, jistě nás potěšíte svojí osobou zde, že ano?" poukázal jsem rukou na tabuli a on se zvedl a šel ke mně. „A vezměte sebou i pana Mina, když může mluvit, je určitě na hodinu připravený také," řekl jsem. Bylo to ode mě hnusné vůči Joonovi, moc dobře jsem věděl, že Min je na rozdíl od Joona na historii sakra dobrý, ale tak nemá kecat při hodině. „Kdy vznikla hudba?" koukl jsem se na Kima. Byli to základy, ale měl jsem nepěkný pocit, že pohoří i na nich a měl jsem pravdu. Jen pokrčil rameny a já se otočil na Mina. „Předpokládá se, že je tu od vzniku lidstva," odpověděl a já se jen znovu koukl na Joona. „Jak můžeme dějiny hudby rozdělit?" koukl jsem se na něho, ale zase nic. Min odpověděl bez váhání. „Pravěká, starověká, středověká a novověká." Vypadalo, že je mu nepříjemné odpovídat, protože tím jen víc poukazoval na to, že jeho kamarád nic neví, ale tak to prostě už chodí. „Jak dále dělíme novověkou hudbu?" zeptal jsem se zase Joona, ale ten mlčel a tak jsem nechal i na poslední otázku odpovědět Mina.„Renesance, Baroko, Klasicismus, Romantismus a 20.století až současnost," odpověděl a já jen kývl. „Sednout a ty se přestěhuj do první lavice," koukl jsem na NamJoona. Poslechl mě a sedl si přímo naproti mně. Nevšímal jsem si ho, pobídl ostatní ať pokračují v zápisu a sám se zase věnoval písemce. Jenže mě něco vyrušilo. A to konkrétně něco na mém rozkroku. Sklonil jsem hlavu a uviděl na něm cizí nohu. No to snad nemyslí vážně?! Šlehl jsem po něm vraženým pohledem, ale to už mi pravidelně otíral o rozkrok a já se musel kousnout do jazyka. Rychle jsem mu nohu shodil, ale on jí tam zase v klidu vrátil. Znovu jsem mu jí shodil a on už dal pokoj. To jsem si tedy myslel, dokud jsem se nezahleděl do papírů. Hned na to, se mi na rozkroku objevila jeho ruka. Překvapeně jsem zvedl pohled a zjistil, že NamJoon nesedí na svém místě. Šokovaně jsem ho od sebe znovu odstrčil a on si sedl a pousmál se. „Spadla mi tužka," řekl nevině a dál se věnoval opisování. Naštvaně jsem na něj koukal, ale pak nasadil neutrální pohled a otočil se ke třídě. „Dopište si to, Taehyung to bude přepínat. Budete tu aspoň trochu potichu a zítra to budete mít dopsaný, já musím odejít," zamumlal jsem rychle. „A my se uvidíme v kabinetě," zavrčel jsem na NamJoona a odešel ze třídy. Došel jsem do kabinetu a třískl s pomůckama. Nechápal jsem jak mohl! V kalhotách jsem měl problém, ale ten jsem ignoroval. Nemínil jsem se uspokojovat ve škole a navíc nad představou jeho ne? Ani náhodou. Za chvilku zazvonilo a já se snažil zatím aspoň trochu uklidnit, abych ho nezabil, až sem dojde. A taky trochu rozdejchat ten svůj problém v kalhotách.

Omlouvám se, že jsem včera nepřidala kapitolu, ale byla jsem celý víkend se svým psem na veterině