Never stop Dreaming (Ereri/Riren)

3.

Mám vidiny! Musím mít! Protřel jsem si oči, abych se ujistil, že to není pravda. Je!
Takže... Levi Ackerman kráčel přímo předemnou. Promočený a kulhal. Proč kulhal? Nesmí kulhat!
Ale co jsem měl teď dělat?
Co když je to jen někdo hodně podobný?
Nebo cosplay? To už jsem si taky zažil...
Měl jsem jít za ním a říct, že ho znám?
Nebo hrát pomocného kolemjdoucího?
Hlavou se mi honilo hrozně moc otázek.

Nakonec jsem se rozešel za ním.
,,Le- tedy...pane nepotřebujete pomoc?" přiběhl jsem k němu. Zastavil se a otočil.
Wow! Je ještě hezčí než v anime. Neutrální výraz na téměř bílé tváři. Oči barvy oceli, které mi snad viděly až do hlouby duše, a rty, jež byly plnější, než jsem si kdy mohl představit.

,,Zmizni spratku," odsekl a mně došlo, že najít si k němu cestu zrovna nebude procházka růžovým sadem. Otočil se a chystal se k odchodu, když se pokusil udělat první krok, zapřel se o špatnou nohu a už letěl k zemi. V tu chvíli moje ruce samovolně vystřelily a chytily ho za pas.
Postavil jsem ho zpět na nohy.
,,Opravdu ne?" zeptal jsem se s trochu pobaveným úšklebkem, jelikož šlo jasně poznat, že se trochu červená.
Tak kawaii!

,,Tch. Normálně nabízíš cizím lidem pomoc?" zeptal se svým typickým ledových hlasem, když už trochu schladil tvářičky.
,,No...ne, protože běžně nepotkávám lidi, kteří kulhají, jsou promočení a při chůzi padají," uculil jsem se a doufal, že mě nechá mu pomoct. Přece jen je to Levi Ackerman... Nejsilnější voják lidstva... Kapitán 104 jednotky... A děsně sexy týpek.

,,No dobrá..." vydechl.
Zeširoka jsem se usmál a už ho chtěl vzít do náruče, ale to jsem si pak radši rychle rozmyslel. Vzal jsem ho pod jednou paží tak, aby se o mě mohl opřít.

Nemohl jsem tomu uvěřit. Já, Eren Jaeger, si vedu domů Leviho Ackermana. Museli jsme trochu přidat do kroku, jelikož kdyby ho uviděli fanynky...ty fůrie by ho i znásilnily.
Celou cestu se mi opíral o rameno, i když se snažil dělat, že je v pořádku.
Máma by doma být už neměla. Pracuje jako sestra v nemocnici a celý víkend má službu.
Posadil jsem ho v kuchyni na židličku, protože kdyby vlezl do mého pokoje, propadl bych se do země.
Plakáty jeho osoby a tapeta na zapnutém notebooku, by mi zajistily cestu do pekla.

,,Zajdu ti pro nějaké oblečení," oznámil jsem a chystal se vyběhnout po schodech, ale zastavil mě jeho hlas.
,,Ti?" zeptal se s trochu nadzvednutým obočím. Zapomněl jsem, že je to kapitán a já nemám právo mu tykat.
,,Vám..." vydechl jsem a tentokrát do schodů vyběhl.
Ve své skříni jsem vyhrabal nějaké mně malé oblečení. Černé triko a třičtvrteční kalhoty. K tomu boxerky, ponožky a pak už jsem mu to odnesl.

Prohlížel si akvárko s rybičkami a UV filtrem. Vlastně...nikdy nic takového neviděl. Mobily, notebooky, auta,... Nic.
,,Ehm...ehm," odkašlal jsem si pro upoutání jeho pozornosti.
,,Tady to je," usmál jsem se na něj a oblečení mu předal.

Chvíli na mě hleděl a já na něho.
,,Jméno..." promluvil po chvíli ticha a já jem připitoměle čuměl.
,,Ehm...co?" zeptal jsem se, jelikož jsem ho nepochopil.
Povzdechl si a pak dodal:,,Tvoje jméno, spratku."
,,Ou...aha. Promiň, Eren Jaeger," představil jsem se a čekal, co bude dál.
,,Fajn Erene... Můžeš mě prosím nechat převléknout?!" trochu zvýšil hlas. Krev se mi nahrnula do tváří. Jen jsem přikývl a vydal se z pokoje pryč.

Nešel jsem daleko. Zůstal jsem stát u dveří.
Slyšel jsem šustění látky. Tak moc jsem chtěl nakouknout dovnitř. Opravdu moc. Ale co když mě nachytá, jak na něj tajně civím?
Nasrat! Nedalo mi to, prostě jsem to udělal. Nakoukl jsem dovnitř skrz klíčovou dírku a doufal, že zahlédnu alespoň něco.
A opravdu. Třičtvrťáky už měl sice oblečené, ale triko ještě ne. To je tělo!
Pochopte mě lidi. Nejsem šmírák, ale...
Konečně se mi splnily sny. Dokonce dva ze tří!

,,Spratku jestli si myslíš, že o tobě nevím... Tak si opravdu na omylu."