Psi vědí, že Nejsou Lidmi [Creepypasta CZ]

5.

Jakmile byl volný,  rozeběhl se proti nám, nechávajíc za sebou hromadu zbytku jeho těla.

Utíkal jsem domů se Snoods jak rychle to jen lo. Ani jsem se nevracel pro pohozený telefon.

Pořád jsem si namlouval e to nebyla realita, ne jsem se vrátil domů, ale bylo mnohem těí sám sobě lhát při umývání srsti od krve.

Zase sebou vrtěla, vypadala  zase normálně, dokud neotevřela tlamu, ze které vypadl poslední zbývající prst.

Po téhle zkušenosti už jsem nemohl zůstat sám. Ani Snoods nebyla dostatečná společnost.

Volával jsem s matkou abych se trochu sklidnil,  i když jsem ji neřekl ani slovo o tom, co se tu noc stalo.

Z mého hlasu vycítila, že jsem se necítil ve své kůži a že jsem byl vystrašený, a tak mi nabídla, abych k nim přijel nachvíli na návštěvu.

Měl jsem Snoods u sebe, vyděšený spíš z té stvůry než z toho,  jak reagovala.

Mám ji teď u sebe v autě, když tohle píšu.

Chci běžet a obejmout mou matku a říct jí, jaký dobrý pocit to je ji znovu vidět.
Chci se zeptat táty na to, co se stalo, proč zmizel a proč se rozhodl vrátit.

Nemůžu ale opustit auto. Nemůžu vypustit Snoods. Ne kdy slyším, jak potichu vrčí od té doby, co jsem zaparkoval u domu mých rodičů.