Dívka, co čeká na vlak

Kapitola 1.

(ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY)

,,Meliso! Meliso, kde jsi?" 

,,Tady." odpověděla jsem.

,,Meliso, pospěš  si, musíme do krytu." řekla mi maminka.

Pak mě vzala za ruku a utíkaly jsme pryč. Ozvala se ohlušující rána a já  se rozbrečela.

,,Mami! Co se to děje?"

,,To nic, zlatíčko. Pojď."

Vzala mě do náruče a utíkala dál. Přes její  rameno jsem zahlédla, jak na náš dům spadla nějaká krabice. Po chvíli jsem uslyšela ránu. Náš dům se rozletěl na kousky a jeho zbytky pohltily vysoké plameny. Strašně jsem se bála. Když jsme konečně dorazily do krytu, tak mě maminka položila na zem a sesunula se vedle mě. Hned jsem se doplazila za ní a schoulila se na jejím klíně do klubíčka. Hladila mě ve vlasech a obě jsme se rozvzlykaly. Brekem jsem se natolik unavila, že jsem brzy usnula. 

Když jsem se ráno probudila, viděla jsem maminku, jak se omývala kusem látky nad lavorem s vodou. Chvilku jsem ji pozorovala, než si mě všimla.

,,Meliso, ty už jsi vzhůru?" Kývla jsem hlavou na souhlas.
,,Miláčku, dneska se budeme muset přestěhovat, protože to tu není bezpečné. Pojedeme spolu na lepší místo. Ano?" Zase jsem jenom kývla.

Pak jsme rychle sbalily věci, které jsme si s sebou stihly vzít a vyrazily na nádraží. Byla tam spousta lidí, a tak mě maminka chytila za ruku a vedla k jednomu z vlaků. V tu chvíli jsem si ale uvědomila, že mi chybí můj oblíbený plyšák. Asi jsem ho upustila při příchodu, když jsme se prodíraly největším zástupem lidí, a tak jsem se pustila maminčiny ruky a rozběhla se ke vchodu. Ležel tam hned vedle dveří. Vzala jsem ho a chtěla utíkat zpátky k mamce. Když jsem se ale otočila, nikde jsem ji neviděla a začala jsem panikařit.

Pobíhala jsem kolem a volala:
,,Mami! Mami! Mami, kde jsi?"

Zběsile jsem se otáčela okolo sebe.
Pak jsem ji zahlédla přes okno v jednom z vlaků. Rozběhla jsem se za ní a volala jí, ale ona mě neslyšela, ani neviděla. Když už jsem byla skoro u vlaku, tak se rozjel pryč a já viděla, jak se vzdaluje a mizí mi před očima. Rozeběhla jsem se za ním. Snažila jsem se ho dohnat, ale byl rychlejší. Unaveně jsem dosedla na lavičku a rozbrečela jsem se. Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla, ale najednou se začalo stmívat. Nastal večer, ochladilo se a já se roztřásla zimou. Uslyšela jsem kroky, které se pohybovaly směrem ke mně.

Chvilku poté se ozval příjemný ženský hlas: ,,Ahoj maličká." pozdravila mě ta paní.

Podívala jsem se na ni. Měla středně vysokou a štíhlou postavu. Její blonďaté vlasy vlály ve větru, který jemně profukoval kolem kolejí. Pozorovala mě svýma zelenýma očima a na tváři jí pohrával úsměv. Popotáhla jsem.

,,Dobrý den," vzlykla jsem.

,,Co tu děláš takhle sama? Kde máš rodiče?"

,,Tatínek je mrtvý a maminka
odjela ve vlaku."

,,Takže tu jsi úplně sama?"

"Ano," odpověděla jsem.

,,A jak se jmenuješ?"

,,Melisa Lejla  Hedrsnová."

,,Kolik je ti let?"

"Pět," řekla jsem.

,,Víš ty co, Meliso? Já se o tebe postarám, co říkáš?"

,,Ale maminka mi zakázala chodit někam s cizími lidmi." namítla jsem.

"Zlatíčko, jestli tady zůstaneš, tak se nachladíš a onemocníš. A copak už nemáš hlad? Já ti chci jen pomoct. Potom spolu vymyslíme, jak dál."

Přemýšlela jsem nad tím, co mi řekla, a nevěděla jsem co dělat. Nakonec jsem na to kývla.

,,A jak se jmenujete vy?" zeptala jsem se.

,,Jsem Lena Goustrová, ale říkej mi Len."

,,Dobře, Len."

Potom mě ta žena vzala za ruku  a odvedla pryč z nádraží.

Po delší době jsme došly do nějaké chaty. Dostala jsem tu svůj pokoj. Rozhlédla jsem po malé místnosti. U protější stěny stála postel, uprostřed obyčejný dřevěný stůl a v rohu malá komoda s několika šuplíky. Když jsem je všechny otevřela, našla jsem v nich věci na kreslení, tak jsem si sedla na postel a začala malovat.

Byla jsem tam skoro rok. Len na mě byla moc hodná, ale maminku se nám nikde nepovedlo najít, i když jsme na nádraží chodily každý týden. Byla jsem moc smutná, ale měla jsem alespoň Len, která se o mě starala a zahrnovala mě láskou i péčí, kterou jsem potřebovala. 

,,Meliso! Zlato! Zítra spolu vyrazíme na tajný výlet a pěkně si to užijeme." překvapila mě jednoho dne.

Byla jsem moc zvědavá a nemohla se dočkat dalšího dne.