Dívka, co čeká na vlak

Kapitola 8.

Vyšla jsem s Leyem na chodbu. Jediné, co mi na mém seznamu zbývalo, bylo zbavit se ho. Rozhlédla jsem se okolo sebe po něčem užitečném a spatřila kovovou tyč. Na nic jsem nečekala. Rozběhla jsem se k ní a sebrala ji ze země. Obrátila jsem se zbátky k Leymu. Otočil se za mnou, ale to už bylo pozdě. Rychlostí blesku jsem sjela k zemi a podklouzla mu pod nohama. On tam jen tak stál. Nechápavě čučel do místa, kde jsem ještě před chvílií stála. Konečně jsem mohla udělat to, po čem jsem tak dlouho toužila. Vyskočila jsem na něj a praštila ho tou tyčí do jeho odporné plešaté kebule. Ley padl v bezvědomí k zemi. S tím nepočítal. No jo, kdo by si taky kdy pomyslel, že šestiletá holčička, která se právě probrala z bezvědomí, bude mít takovou páru. Sama jsem se divila, kde se to ve mně vzalo, ale rychle jsem se vzpamatovala a vyrazila jsem do neznámých chodeb.

 Někdo by si mohl myslet, že je nemožné najít v cizím prostředí svého rodiče, ale mé nohy jakoby věděly, kam mají běžet. Nezbývalo mi nic jiného než jim důvěřovat. 

Znenadání jsem zaslechla bolestný výkřik nějaké ženy. Hned po něm následovala výhružka: ,,Tvá poslední šance. Buďto teď  okamžitě začneš mluvit, nebo si mlč navždy!"

 Zastavila jsem se v pohybu. Došlo mi, kdo to vykřikl i co se tam děje. Rozeběhla jsem se k těm dveřím, ze kterých jsem to zaslechla. Vší silou jsem je rozrazila. Pohled mi sjel k podlaze. Na zemi ležela žena v potrhaných a ušmudlaných  šatech. Blonďaté vlasy, které kdysi mívala v drdolu, teď trčely do všech stran.

,,Mami!" vydechla jsem roztřeseným hlasem plným starostí.

Žena zvedla hlavu a otočila se směrem ke mně. V překrásných safírově zářivých očích se zaleskly slzy radosti, které během malé chviličky vystřídal strach o svou holčičku stojící ve dveřích. 

Mohla bych se na ni dívat dál, ale moje tělo si uvědomovalo nebezpečí. Zvedla jsem pohled na muže, který stál za mou maminkou. V ruce svíral zbraň. Jeho chladné oči těkaly chvíli na mě a chvíli na maminku. Koutek úst se mu pozvedl do podivného šklebu.

Teprve teď mi naplno došlo, co měli celou dobu v plánu. Chtějí mi zabít jediného člověka, kterého mám a miluji! Proč? Proč ji chtějí zabít? Dovnitř vtrhli další tři muži, kteří mě okamžitě popadli a pevně sevřeli. 

,,Neeee! Mami!" řvala jsem a slzy mi proudily z očí, až jsem měla celou tvář mokrou. Ani pak nepřestaly a stékaly po krku až na šaty. Škubala jsem s sebou. Chtěla jsem se vrhnout  k mamince na zem, ale nešlo to. Ruce mých věznitelů byly jako železné svěráky, které mi nedovolily se pohnout ani o píď. V tu chvíli se odporný škleb muže s pistolí změnil. Roztáhl se do úsměvu. Nebyl to ale ten milý a veselý úsměv, jaký jsem znala u své maminky, ale zlý a studený úsměv plný nenávisti. Ruku se zbraní zvedl a namířil ji na mě.

,,Tak tedy trochu pozměníme pravidla. Buď konečně rozvážeš ten svůj jazyk, nebo to schytá ona," mávl zbraní směrem ke mně, aby svým slovům dodal váhu.

Maminka ho bedlivě sledovala, když vyslovil svou výhružku. Pak se se zoufalým výrazem podívala na mě. Navydala ani hlásku, ale její výraz mluvil za vše. Vzdor, bolest, lítost, ale i odhodlání. V tu chvíli muž vystřelil.

,,Ne!" vykřikla maminka. Z posledních sil se vzepřela na rukou a postavila se kulce do cesty.

Svět kolem mě vypadal, jakoby se zpomalil. Bolestně jsem si uvědomovala, co se děje, ale nemohla jsem tomu zabránit. Neměla jsem na to dost síly. Mohla jsem jen bezmocně zírat, jak její tělo padalo bezvládně zpátky k zemi. Paže, které jsem cítila na svých ramenou náhle povolily údivem. Kolena se mi podlomila. Nikdo mě už nedržel. Klesla jsem na podlahu k matce. 

,,Mami..." zavzlykala jsem. 

Maminka se na mě ještě podívala a rozklepanou rukou mě pohladila po vlasech. 

,,Lejli," promluvila potichu. Bylo znát, jak těžce se jí mluví. 

,,Najdi tři bratry. Jen oni tě dokážou správně nasměrovat. Omlouvám se. Je mi to všechno líto. Miluju tě," pokračovala pomalu a přerývavě.

 Neměla jsem zdání, co ta její slova znamenají, ale pečlivě jsem si je zapamatovala. Očí se jí začaly pomalu zavírat. Zdálo se, že už hledí jen do prázdna. Ruka z mých vlasů sklouzla k zemi. Pak už se nepohnula.

,,Mami," zašeptala jsem a pohladila ji po vlasech. Neozvala se žádná reakce. Maminčino tělo tam leželo bez života.

,,Mami, mami ne," rozkřičela jsem se.

Třásla jsem jejím tělem, ale nic se nezměnilo. Lehla jsem si k ní a pevně ji objala, aby mi ji nikdo nemohl vzít. Cítila jsem, jak její svaly tuhnou, jak se krev v jejích žilách zastavila. Odmítala jsem si připustit že je mrtvá.

Má psychická bolest se ale začala měnit na hněv. Už nějakou dobu jsem ho v sobě držela. Teď už to ale dál nešlo. Bylo toho příliš. Tohle byla poslední kapka. Odklopila jsem pokličku a vypustila ho ven. Všechen můj hněv, všechna bolest vyplula napovrch. Mé tělo se vymklo kontrole. Prsty mi zajely do vlasů. Přejížděly od kořínků ke konečkům a vlasy v nich zůstávaly uvězněné. Místo nich na hlavě okamžitě vyrůstaly nové. Vypadalo to, jako by mi někdo svlékl kůži a nahradil ji jinou, chladnější. Bolestí jsem zavřela oči. Má mysl mě přenesla k propasti. Přede mnou stála dívka. Tělo bílé jak čerstvě padlý sníh. Uhlové vlasy jí sahaly k pasu. Její obličej byl přikrytý tou bujnou hřívou tmavých vlasů. Jediné, co prosvítalo tou záplavou, byly dvě zelené tečky. To byly její oči, jedovatě zelené a zářivé jak diamanty. To bylo to poslední, co jsem spatřila, než zvedla své ruce a plnou silou mě svrhla do propasti. Ponořila jsem se do tmy, ale stejně jsem věděla, že mé tělo nespí. Mé oči nyní otevřela dívka s havraními vlasy. Neviděla jsem, co dělá, ale věděla jsem, že plní mé skryté černé touhy, za které se nenávidím.

Pohled třetí osoby 

Dívka s uhlově černými vlasy pomalu vstala od mrtvého těla ženy na podlaze. Ladnými bojovými pohyby se vrhla na muže v místnosti. Nikdo z nich neměl nejmenší šanci. Byla rychlá. Moc rychlá. Nikdo nestihl zareagovat, dokonce ani vydat hlásku. Ochromila jim hlasivky a její nenávist měla volnou cestu. Zabila je všechny a ani nemrkla. S chladnou tváří vyšla na chodbu. Z obou stran chodby se k ní řítilo komando agentů. Jednomu se povedlo vystřelit náboj s uspávací látkou, který ji zasáhl. To ji ale nezastavilo. Spíše naopak. Ještě více se v ní rozhořel oheň nenávisti. Agenty se to tam jen hemžilo, ale nevydrželi moc dlouho. Dívka pokračovala ve svém vražedném šílenství. Oči jí zářily jako dva smaragdy. Všechno trvalo jen několik mžiků. Byla zasažena mnoha střelami s uspávací látkou, než se povedlo ji skolit. Zem pokrývala těla mrtvých agentů a na vrcholu této strašné hory leželo tělo šestileté dívky s havraními vlasy. Oči ztrácely jasně zelenou barvu, až se nakonec schovaly po ztěžklá víčka.

Kvůli ní se sešli všichni šéfové z Metflicu. Lejlinu složku založili do odložených případů a její tělo nechali zmrazit. S takovou silou si nikdo z nich nedokázal poradit, tak tam bude čekat, dokud nepřijdou na to, jak její moc zkrotit.

Jak léta plynula, pomalu, ale jistě se zapomnělo na Melisu Lejlu Hedrsnovou.

Jednou se současný šéf  Metflicu probíral starými záznamy. Narazil na složku, kde se dočetl o nejsilnější zbrani, která se kdy do spárů Metflicu dostala. Rozhodl se, že ji musí najít.

Zdravím všechny své čtenáře po dlouhé době u nové kapitoly. Je to už pěkně dlouho, co jsem něco publikovala, ale mám stašně málo času a občas se stane, že zrovna nemám na psaní náladu. Teď když je ta karanténa, se ke psaní dostávám víc, než když byla škola, ale pořád to nenítak, jak bych si přála. Doufám, že se mi podaří vydávat kapitoly častěji, ale pozor, nic neslibuju. Nyní bych se ráda zaměřila na Rodinné tajemství, protože jsem ho v poslední době zanedbávala, takže nové kapitoly najdete spíš tam. Doufám, že jste všichni v pořádku, a přeji Vám pevné zdraví. Snad se brzy sejdeme u nové kapitoly. Mějte se krásně a nějak přežijte tu karanténu. Ahoj.

Slov: 1276