Dívka, co čeká na vlak

Kapitola 2.

,,Meliso, připrav se, za chvíli vyrážíme," ozval se Lenin hlas z přízemí.

,,Jo, za chvíli jsem dole!" houkla jsem směrem ke dveřím pokoje a za chvíli jsem sbíhala schody dolů.

,,Už jsem hotová," hlásila jsem se v kuchyni v pozoru a s úsměvem na rtech.

Len se na mě podívala a podivila se: ,,Meliso, kde jsi?"

,,No přece tady, před tebou." řekla jsem.

,,No nekecej! Tahle hezká, usměvavá holčička jsi ty, jo? No vidíš, já bych tě skoro nepoznala, jaká jsi hezky učesaná a nastrojená."

Celá jsem se rozzářila a objala ji.

,,Tak ale teď už musíme spěchat, nebo nám to ujede."

Len mě chytila za ruku a spolu jsme utíkaly na vlak. Jely jsme docela dlouho a potom vystoupily na neznámém nádraží. Naproti nádražní budově stála jiná velká a starší budova.

,,Půjdeme se tam podívat, je to ohromně zajímavé a určitě se ti to bude líbit." usmála se na mě Len.

U vchodu nás přivítal nějaký muž a šel s námi dovnitř. Vyprávěl nám něco o všech přístrojích, které tam byly, ale mě to vůbec nezajímalo a za chvíli jsem ho přestala vnímat úplně. Nechala jsem ho, ať si povídá, co chce a vždycky jednou za čas přikývla, aby nepoznal, že vůbec nevím, o čem mluví. Chodili jsme z místnosti do místnosti a z patra do patra, až jsem úplně ztratila přehled, kde zrovna jsme. Pak jsme vešli do ohromné místnosti, která byla úplně prázdná.

Len se přikrčila, aby mi viděla do očí a řekla: ,,Zlatíčko, počkej tady na mě, musím s pánem něco zařídit. Za chvíli se vrátím."

Přikývla jsem a Len zmizela i s mužem za těžkými dřevěnými dveřmi a já tu zůstala sama.

Pobrukovala jsem si písničku a z nudy pozorovala pavouka, který visel na pavučině u stropu. Najednou mě zezadu objaly silné paže a já se nemohla pohnout. Strašně jsem se lekla a začala křičet. V tu chvíli mi jedna ruka zakryla ústa. Chtěla jsem do ní kousnout, ale ten stisk byl tak silný, že jsem nezvládla pusu ani otevřít. Přepadl mě strašný strach, co se mnou bude. Zavřela jsem oči a moc jsem si přála, aby ten člověk zmizel a aby mě ty jeho ruce pustily a nedrtily. Náhle se ten stisk uvolnil, nikdo mě nedržel. Otevřela jsem oči a otočila jsem se. Asi dva metry za mnou stál chlap jako hora, svalnatý, vysoký a plešatý s jizvou přes pravé oko. Zmateně si prohlížel svoje ruce, ve kterých mě ještě před chvílí svíral. Překvapením jsem otevřela pusu.

,,Jak se mi tohle jenom povedlo?" pomyslela jsem si.

Chlap se ještě jednou podíval na mě, pak na svoje ruce a zase na mě. Jeho výraz se z překvapeného změnil na zlostný. V tu chvíli jsem už na nic nečekala, otočila se a utíkala pryč. Náhle jsem ucítila malé bodnutí na krku a moje kroky zpomalily. Celé tělo mi ztěžklo a ztratila jsem vědomí.

Probudila jsem se v chladné místnosti na tvrdé posteli. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Místo jedné stěny byly mříže a v nich zabudovaná branka, nebo by se dalo říct i dveře. Za mřížemi byla úzká chodba. Vstala jsem a zkoušela volat o pomoc. Chytila jsem se mříží a zacloumala s nimi. Byly pevné a vůbec jsem s nimi nepohnula. Napadlo mě zkusit kliku na brance, ale samozřejmě byla zamknutá. Otočila jsem se zpátky. Byla tu jen ta postel a kbelík, který měl asi fungovat jako záchod. Všechny stěny byly kamenné a nebylo tu žádné okno. Světlo vycházelo jen z jedné žárovky, která visela od stropu na dlouhém drátu. Znovu jsem se otočila k mřížím a křičela o pomoc. Všude bylo naprosté ticho. Nikde žádný zvuk nebo pohyb, prostě nic. Po chvíli mě už bolely hlasivky, tak jsem se vrátila zpátky k posteli, lehla si a koukala do stropu. Pak se mi začaly klížit oči a já jsem znovu usnula.

Probudil mě jakýsi šramot. Otevřela jsem oči a za mřížemi uviděla toho muže, který mě předtím unesl. V ruce držel klíče a snažil se odemknout moji celu. Vešel dovnitř a přešel až k mojí posteli. Chytil mě za ruku. V tu chvíli jsem už na nic nečekala. Rychle jsem se vykroutila a jako střela vyrazila směrem ke dveřím. Za běhu jsem se otočila, abych zjistila, zda ten muž běží za mnou. Najednou jsem narazila do něčeho tvrdého. Dveře mojí cely se mezitím stihly zavřít a já do nich narazila plnou silou a skácela se k zemi. Ten muž byl hned u mě. Vztekle zavrčel, popadl mě za ruce a hodil na postel. Znovu jsem ucítila bodnutí a začala jsem ztrácet vědomí.

Když jsem se tentokrát probrala, nebyla jsem v místnosti sama. Před postelí stál ten muž s jizvou, nohy výhružně rozkročené a ruce založené na hrudi. Pořád se na mě díval a asi přemýšlel, jak se pokusím utéct tentokrát. Na nic jsem nečekala, rychle jsem se svezla k zemi a prolezla mezi jeho nohama. Tentokrát jsem se už neohlížela a běžela jako o život. Proletěla jsem dveřmi na chodbu a zahnula doprava. Žárovka bohužel moc dobře nesvítila a konec chodby jsem neviděla, ale utíkala jsem dál. Tentokrát jsem narazila do živé zdi. Zvedla jsem oči vzhůru a spatřila malou černovlasou svalnatou ženu. Chytila mě pevně za ruku a táhla zpátky do cely. Vzpínala jsem se a brzdila patami, ale nebylo mi to nic platné. Napadla mě spásná myšlenka a pokusila jsem se ženu do ruky kousnout, aby mě pustila. Vypadalo to, jako by mi žena uměla číst myšlenky a vždycky hravě ucukla. Z cely se vyřítil ten chlap, ale jakmile spatřil ženu, zastavil na místě. V jeho tváři byl znát úlek a strach.

,,Harley! Jak je možný, že ti ta holka utekla?" řekla tichým výhružným hlasem, až mi přeběhl mráz po zádech.

,,Já vůbec nevím, je kluzká jako had a rychlá jako gepard a hlavně si pokaždý vymyslí něco jinýho...." vykoktal ze sebe Harley.

,,Nechceš mi tu říct, že ti už utekla víckrát, že ne?" zeptala se výhružně žena.

Muž jen překvapeně zalapal po dechu. V tu chvíli mi přišlo hrozně vtipné, jak se ten ohromný muž krčí před malou ženou. Chvilku jsem se snažila smích zadržet, ale nedalo se to vydržet, tak jsem se rozesmála na celé kolo. Harley zmateně zamrkal.

,,Nevíš, čemu se směje, Raven?" Žena se na něj vztekle otočila.

,,To nevím a je mi to úplně jedno. Tady ji máš a koukej si dávat velký pozor, ať ti znovu neuteče, jinak si to zodpovíš osobně a víš, co to znamená." zavrčela Raven a mrskla se mnou na Harleyho.

Pak se přikrčila a zasyčela mi přímo do obličeje: ,,A tebe, děvenko, ten smích už brzy přejde, neboj." Usmála se zlým, křivým úsměvem, otočila se a odešla.

Polkla jsem a smích mě opravdu přešel. Přepadl mě strach, co se se mnou bude dít dál.