Dívka, co čeká na vlak

Kapitola 6.

(PO NĚKOLIKA POKUSECH)

Já už to asi dlouho nevydržím, dny se plouží jeden za druhým, pořád dokolečka mi dávají ty stejné preparáty hýřící různými barvami. Díky mému slušnému chování jsem se dozvěděla, že mám štěstí, protože jsem neumřela. Tyhle pokusy totiž nikdo jiný nepřežil. Další pozitivum bylo, že se můj život alespoň trochu zlepšil. Dostala do cely pár dekorací a taky mi dali tužky, papíry a hodiny, o které jsem si požádala. Když už se mi to tak hezky dařilo, pokusila jsem se zeptat, zda bych nedostala propustku z cely, abych tam nebyla stále zavřená, ale takovou důvěru jsem ještě neměla a propustku jsem nedostala. Místo toho jsem získala pár nehezkých řezných ran. Málem bych zapomněla, také mi přibyly modřiny z výcviku. Ano, rozhodli se mě naučit bojovat. Nemělo to pro mě žádnou logiku, na jednu stranu mě vězní a pokoušejí se mě přizabít podivnými lektvary, na druhou stranu mě učí, jak zabít někoho jiného. Já ale tuhle změnu vítám, protože se tak občas úspěšně vyhýbám těm sérům. Když mám trénink, nejsou pokusy. No, ale i tak se jim úplně nevyhnu, jen tam prostě nechodím tak často jako dřív. 

Náhle mé myšlenky přetrhl zvuk přibližujících se kroků. Za chvilku se už za mřížemi cely objevil culící se obličej mého strážného: ,,Nazdar Mel."

Rozhodl se mi říkat Mel, jako zkratka mého jména a něco jako přezdívka, asi si myslel, že si tím budeme blíž, tak jsem se rozhodla, že přistoupím na jeho hru. 

,,Už jdu Ley..." ozvala jsem se a začala se zvedat z postele. 

Harley, pro mě už jen zkráceně Ley, mi otevřel dveře a já ho poslušně následovala. Oči jsem zaryla do země, ani jsem nevnímala, kam jdeme. Najednou jsem se zarazila. U schodů jsme nešli dál rovně, jak jsem byla zvyklá. Tím směrem totiž byla králíkárna i tělocvična. Místo toho zamířil Ley nahoru po schodech. Než jsem se vzpamatovala, byl už v mezipatře. Zamrkala jsem překvapením, ale rychle natáhla krok, abych ho dohnala.

,,Kam to jdeme?" zeptala jsem se.

,,K šéfové," odpověděl mi s naprostým klidem. 

Ajaj, co jsem zase provedla, ptala jsem se sama sebe. Nikdy jsem tu jejich šéfovou neviděla, tak se začala bát, proč si mě tak najednou zavolala.

,,Provedla jsem něco?" zeptala jsem se nenápadně Leyho.

Ley se zasmál, ale mlčel. Nevím, jak je to možné, ale poznala jsem, že mi to dělá naschvál. 

,,Ne, nic jsi neprovedla," odpověděl mi po nekonečné pauze.

,,Tak proč tam teda jdeme?" vyzvídala jsem dál.

,,Protože tě chce vidět," zněla jednoduchá odpověď, která mi toho ale moc nevysvětlila.

Nechtěla jsem už pokoušet štěstí, tak jsem raději ztichla, abych si případný průšvih ještě nezhoršila. Zbytek cesty jsme tedy prošli v mlčení, protože ani on se neobtěžoval mi něco dalšího vysvětlovat. Po chvilce jsme došli ke dveřím, které Harley otevřel, šoupl mě dovnitř a rychle za mnou zase zabouchl.

To, co jsem našla za dveřmi, mě natolik šokovalo, že jsem ztuhla a nemohla se pohnout. Chtěla jsem překvapeně vydechnout, ale nešlo to. Připadala jsem si, jako bych měla v krku knedlík. Všechno se sevřelo a tělo mi vypovědělo službu. Přede mnou stála žena střední výšky, blonďaté vlasy měla rozpuštěné. Její zelené oči se zabodávaly do těch mých a na tváři se jí rýsoval pobavený úšklebek. Byla to ona, LENA GOUSTROVÁ!!! Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak stála s otevřenou pusou, jestli to bylo jen pár minut nebo několik hodin. 

Po nějaké té době jsem se zmohla jen na tichý vzdech: ,,Len...???!!!"

,,Ahoj Meliso," pozdravila mě jen tak, jako by se vůbec nic nestalo.