Dívka, co čeká na vlak

Kapitola 5.

Poté co jsem se na něj podívala, jsem hned vstala. Zřejmě si myslel, že se rozběhnu pryč. Tak se po mě ohnal, ale v půli pohybu mu došlo, že se o nic nepokusím. Zastavil se. Koukal na mě jako na přízrak. Jak jsem říkala, ten výraz byl k nezaplacení. Pak se ovšem vzpamatoval. Pustil mě ven z cely a nechal mě jít před sebou. Cítila jsem, že si naschvál nechává větší mezeru. Asi mě zkoušel.

Když jsme dorazili k Raven, byla ke mně otočená zády. Už, už se obracela na mě, aby mě chytila, ale místo toho mě uviděla, jak si to k ní kráčím s Harleym za zády. Tázavě se zadívala na něj zadívala. 

Abych tu změnu ještě vylepšila, rozhodla jsem se ji pozdravit: ,,Zdar Raven." Svůj pohled vrhla na mě a pak zase na Harleyho. Ten jen pokrčil rameny. Sakra, řekla jsem si v hlavě. Jak jsem mohla vědět, že se zachovají přesně takhle? Jak to, že je mám tak přečtený? Trochu se začínám sama sebe bát. 

Z přemýšlení mě vytrhly hlasy: ,,Co jsi s ní udělal?" Poznala jsem Ravenin hlas. 

,,Já jsem s ní nic nedělal," odpověděl Harley. ,,Taky mě to zarazilo, když se ráno probrala a já jí řekl, aby vstala, tak to po chvíli udělala a o nic se nepokoušela," dodal k tomu Harley a znovu zmateně pokrčil rameny. Ti dva si tam za mnou pořád něco šuškali o mém chování. Po chvíli mě to přestalo zajímat, takže mi to šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. 

Opět jsme došli ke dveřím té králíkárny. Když jsme vešli dovnitř, tak tam jako vždy stála ta punčocha Lax. Říkáte si, kdo je Lax, a proč punčocha? Jednoduše - Lax, to je ten doktor, a punčocha, protože mamka nechtěla, abych říkala nějaké nadávky, tak mi řekla, ať si toho dotyčného přirovnám k nějaké obyčejné věci, tím toho člověka nemůžu prý moc urazit, protože nebude vědět, z jakého důvodu jsem ho tak nazvala. 

Lax mě zase pozdravil: ,,Dobrý den slečno Hedrsnová." Sice jsem ho nikdy dřív nepozdravila, ale bohužel jsem začala s tou změnou v mém přístupu a k tomu patří i slušné chování. No a do slušného chování patří i zdravení těch největších punčoch na světě. 

,,Brej den," řekla jsem. On se trochu podivil, protože to nečekal stejně jako ostatní. S podezřívavým pohledem se obrátil na Harleyho a Raven. Ti jen pokrčili rameny. Už mě to celé pěkně vytáčelo, tak jsem chopila situace. ,,Co mi dneska vpíchnete za barvu?" zeptala jsem se. Já vím, mohla jsem se zeptat na něco užitečnějšího, ale nemyslím si, že by mi odpověděli, a chci nejprve, aby si vážně mysleli, že na ně už nebudu zlá.

Doktor se pak ušklíbl a odpověděl: ,,Fialovou." 

,,Super fialovou mám ráda." Řekla jsem a vyrazila ke křeslu, kde jsem se následně způsobně sedla a čekala. Všichni tři na mě jen koukali, jako bych byla nějaký duch. ,,Hele ráda bych to měla už za sebou," řekla jsem a čekala, až se jeden z nich uráčí přijít a přikurtovat mě ke křeslu. Byl to Harley. Asi proto, že si už trochu na mou změnu zvykl. Přidělal mě ke křeslu a Raven mi nasadila jehly. Samozřejmě, že jsem nezapomněla pořádně křičet, abych je trochu uklidnila. Pak už do mě začali pumpovat fialovou tekutinu, tentokrát byla hodně tmavá a děsně štípala. Po několika minutách trápení se ke mně uráčilo přijít bezvědomí.

Moc se vám omlouvám, že jsem strašně dlouho nic nevydala, ale bohužel má korektorka měla spoustu práce a neměla moc volného času. Já vím, že je ta kapitola velmi krátká ve srovnaní s tím, jak dlouho jste museli čekat na další díl, ale snad vás aspoň trochu uspokojí.

Jinak všem čtenářům, kteří to čekání vydrželi a přečetli si tuhle část, moc děkuji. Vaše podpora pro mě hodně znamená. Budu moc ráda, když mi něco napíšete do komentářů nebo dáte hvězdičku.

PS: Pro ty, co čtou rodinné tajemství, bych se také chtěla omluvit, že dlouho nic nevyšlo. Můžeme nyní jenom doufat, že bude mít korektorka více volného času.