I will be a HERO! |CZE|

☆7☆Nemoc☆

Utřela jsem si slzy, které se mi draly do očí.

"Ale no ták! Snad se mi tady nerozbrečíš?" Kaage mě pleskl do zad, až jsem klopýtla a zalapala po dechu.

Tentokrát mi vrhkly slzy do očí z šoku, že nemám dost kyslíku.

"Sorry," řekl.

Otočila jsem se a naštvaně se na něj podívala. Zhluboka jsem se nadechla, abych dostala do plic aspoň trochu toho vzduchu.

Zazubil se.

"Ty!" zavrčela jsem, ale pak se rozesmála, když se jeho obličej změnil ve zděšenou grimasu.

"No co? Vypadalas, že mě každou chvíli zabiješ!"

Dál jsem se smála, ale jakmile můj pohled padl na hodinky, ztichla jsem.

"Kolik je...?" protáhl nejistě.

"No... Řeknu to jednoduše... Za pět minut nám začíná první hodina."

"A do prdele!"

Rozeběhli jsme se směr naše škola, která odsud byla asi tak půl hodiny normální, klidné chůze.

Za chvíli jsem ucítila pálení v plicích a krku. Ale i tak jsem běžela dál.

Zrovna zazvonilo, když jsme vyběhli na schody a o chvíli později jsme byli o tři patra výš a vřítili se do chodby, kde jsme oba měli třídu.

"Tak jo! Čau!"

"Čau!" odpověděla jsem ještě, než jsem smykem zastavila přede dveřmi, nad kterými byla cedule s ročníkem a třídou. Chvíli jsem na ni zírala a snažila se přijít na to, proč je tam jiné číslo a písmeno, než jsem zvyklá.

"Sakra! My jsme o patro výš!"

"Taky mi to právě došlo!"

Ze schodů jsme vpodstatě napůl seskákali a napůl jsme se z nich skutáleli.

Nakonec jsem ale stáli před svými třídami.
Ještě jsme na sebe kývli a pak otevřeli.

"Ale, ale! Helemese, kdopak se nám to uráčil přijít!" řekla učitelka.

"Mockrát se omlouvám!" zasýpala jsem.

"Muramoto Juri," zamumlala a začala hledat v seznamu žáků. "Tady. Píšu ti poznámku, pokud se to bude opakovat, upozorním vaše rodiče."

Spíš jenom jednoho z nich, ne?

Přikývla jsem a vydala se ke svému místu. Ještě pořád jsem ztěžka dýchala a v boku mě nepříjemně píchalo.

"A byla byste tak milá, slečno, a řekla mi důvod svého zpoždění?"

Otočila jsem se a přikývla. "Klidně."

Dle jejího výraz jsem usoudila, že to ode mně nejspíš nečekala. Pokynula mi ale, abych pokračovala.

"Víte... Ve třídě B, je jeden takovej kluk, Nashimoto Kaage se jmenuje. No... Skamarádili jsme se, ukázalo se, že bydlíme ve stejný bytovce, a tak... A když mně šel dneska ráno vyzvednout, jsem ho jaksi jeb- etooo praštila dveřma po obličeji. Omylem, samozřejmě! No, ale začala mu týct krev a nějak to nateklo, takže jsem mu to musela ošetřit, takže... Takže tak... Jo..."

"Kaage, říkáte?"

Přikývla jsem. "Přesně tak."

"Dobrá. Není to náhodou ten vysokej blonďák?"

"No... Jo, je."

"Tak já se na ten jeho nos ještě půjdu o přestávce podívat, ano?"

Pokrčila jsem rameny. "Jak chcete, stejně uvidíte, že mluvím pravdu, a nic jiného než pravdu," pronesla jsem poslední slova nahlas a hrdě a všichni se zasmáli.