I will be a HERO! |CZE|

☆EPILOG☆Únos☆

Při hlídkách se mi nic nestalo.

Nikoho jsem nepotkala, nikdo na mě nezaútočil, nikoho jsem nemusela nahlašovat... prostě nic.

Ale jelikož mi bylo jasné, že ve vysílačkách budou sledovací čidla, raději jsem neustále obcházela.

Po týdnu se na mě každý ve třídě díval, jako vyoraná myš.

"Juri?"

"Ona ještě žije?"

"Ona je zdravá?"

"Není zraněná?"

Usmála jsem se. "Co je?"

Najednou zavládlo ticho, že by šlo slyšet dopad špendlíku.

Pak ke mně ale přiběhli Kaage, Myiuki, Kento a Kentaro. Objali mě a zajásali.

"Vám přeskočilo, že?" zeptala jsem se s povytáhlým obočím, když jsem je od sebe konečně dostala - s pomocí křídel a nutno poznamenat, že i to mi dalo značně zabrat.

O krok jsem couvla, abych si je mohla prohlédnout.

Tváře jim zářily, v očích však měli strach.

Strach o mě, došlo mi.

Usmála jsem se a objala je. "Jsem v pořádku, už je to dobré..."

Kaage přikývl a poplácal mě po zádech.

Dvojčata zároveň přikývla.

Všichni tři se ode mně odtáhli.

Miyuki mě ale objala ještě pevněji a rozplakala se. "Bála jsem se o tebe! Měla jsem strach jako... jako předtím!"

"Nikdy bych vás tady nenechala," řekla jsem konejšivě. Pak jsem se zlověstně usmála: "Kdo by vás jinak nasíral?"

Kluci se usmáli. "Juri je zpět!"

Miyuki se ode mně odtáhla a utřela si slzy. Nervózně se uchechtla, pak se usmála - sice trochu křečovitě, ale přeci jen právě brečela, takže i to se počítá. Ťukla mne do ramene - tentokrát se usmála víc a už se i trochu uvolnila.

Pak jí však koutky zase spadly a znovu se rozbrečela.

Překvapilo mě, že jsem neskončila ve zdi. Obvykle se totiž přestala v takovýchto situacích ovládat a nevědomky použila svůj Quirk - sílu.

Uchechtla se. "Překvápko..." Chabě se usmála a rozmáchla rukama, takže teď vypadala i celkem roztomile.

Zavrtěla jsem hlavou. "Vy jste praštění..."

Došla jsem do lavice.

Upřímně... Nechápu, proč se tak bojí. Vždyť jsem v pořádku. Jim to tak ale asi nepřijde...

"Takže, třído... Brý ráno..."

"Dobrý ráno," protáhli jsme.

"Dnes si shrneme váš uplynulý týden. Takže... Dívám se, že jste tu všichni... To je dobře," při těch slovech se podíval na mou maličkost a já myslela, že pokud ho svým pohledem na místě nezabiju, tak jím aspoň něco zvednu a praštím našeho milovaného pana učitele třídního onou věcí po ksichtě. "Tak teď ale k výsledkům. Možná někomu z vás došlo, že ve vašich vysílačkách byla sledovací zařízení."

Ha! Trefa!

"To se tedy taky podílelo na vašem známkování."

V lavicích to zašumělo.