I will be a HERO! |CZE|

☆15☆Neprohraju☆

Seděla jsem na stropě.

Ano, čtete to správně - na stropě. Nedělám si z vás srandu.

Tohle mě vždy bavilo.

Jednoduše jsem se křídly zahákla pod povrch a seděla.

Je docela legrace takhle vegetit a sledovat svět z jiné perspektivy.

Pozorně jsem poslouchala.

Už dávno jsem postřehla, jak se dostali do patra o dvě níž, než jsem teď byla já.

Ale pak bylo ticho - až moc, dle mého.

Proto jsem se napnula jako struna a chytila se za uši, když se ozval ten nervy drásající zvuk - někoho napadlo dřít kovem o kov.

Zajímalo by mě, kde ho sebrali, ale já teď musela myslet na důležitější věci.

Pomalu jsem se spustila na zem a neslyšně se poklusem vydala po chodbě za zvukem, který ani mé ruce neutlumily dostatečně.

Ale najednou... ten zvuk zmizel.

Zase ticho a já bych si oddechla, kdybych právě v tu chvíli, kdy jsem si oddělala dlaně z uší, do někoho nevrazila.

Spadla jsem na zem a podívala se na ty boty.

Hned jsem poznala, že nejsou Kaageho.

A tak jsem soustředila stíny, jenž se mi ovíjely kolem těla, aby se shlukly před mýma očima.

Přes temný závoj jsem se zadívala do jasně zelených očí - jako by v nich čerstvě vyrostla tráva.

Kontrastovaly s rudými vlasy.

Až moc silně.

Ustoupila jsem a stíny opět rozptýlila. Zadívala jsem se na Akashiho hruď.

Zasmál se. "Takže naše Juri se něčeho bojí!"

Zavrčela jsem a mávla proti němu rukama, od kterých mi během tohoto prudkého pohybu odletěly šipky.

Rychle rozrazily vzduch a připíchly jej ke zdi.

Přejela jsem po každé z nich rukou.

Konec, který vyčníval ze zdi a oblečení, se nyní zkroutil a vlezl pod povrch, kde zapustil hromadu kořínků. Pak se ještě propojily navzájem, takže vznikla na jeho těle velká pavučina.

Teď je tu přichycený a šance, že se mu podaří odtrhnout, je opravdu malá - to by musel mít pomoc a ani ta nejspíš nebude nic platná.

Zašklebila jsem se. "Budeš tu prostě muset chvilinku počkat."

"Klidně si běž!" zavolal za mnou "O mě tady nejde!" Pak zamumlal: "Tohle je teprve předvoj."

Ale já si ho nevšímala.

Máchla jsem křídly a vyrazila k objektu, který jsme měli střežit.

Hned jak jsem prudce zabrzdila, mé oči začaly těkat po místnosti.

Nikde nikdo.

Sedla jsem si ke sloupu a pomalu uklidnila svůj dech.

Čekala jsem...

A po chvíli se ozvaly kroky.

Vstala jsem a podívala se na Kaageho.

Usmál se na mě tak, jak to uměl pouze on.

Ale něco se mi na tom nezdálo...

Než jsem stihla něco říct, došel ke mně, objal mne, přitiskl má záda ke sloupu za mnou a začal mě líbat.