I will be a HERO! |CZE|

☆18☆Dva☆

Dal mi pusu na čelo - jako to dělával vždycky.

Usmála jsem se na něj.

Už jsem to nevydržela, tak jsem se rychle obrátila. Objala jsem ho a sevřela mu tričko na zádech. Zatímco na hruď se mu začalo lepit, jak ho smáčely mé slzy.

Plakala jsem a u toho se usmívala. Byla jsem tak ráda!

"Ale no tak... Prcku-"

"Tak mi už neříkej," pohrozila jsem mezi vzlyky, ale přivinula ho ještě blíž k sobě.

"Ani nevíš, jak moc jsem rád, že tě zase vidím."

Popotáhla jsem. "A co mám říkat já? Nebýt mámy, dvojčat a Kaageho, nevím, co bych si počala."

"Kdo je Kaage?"

"Jeden kamarád." Pak jsem se ušklíbla a dodala: "I když je pravda, že mě jednou líbal."

"Cože?!" vyhrkl a na chvíli ztuhl.

"V klidu. Bylo to hrozný a stejně byl pod vlivem toho blba."

"Jakýho?"

"Akashi."

"A to je zase kdo?"

"Naprostej idiot! To bys ani nevěřil! Jeho Quirk spočívá v očním kontaktu. Pak ti dokáže ovládat myšlenky. Hůůů! Boj se!" Zasmála jsem se a on se uchechtl. Odtáhla jsem se od něj, otřela si z tváří zbytky slz a podívala se mu do očí. "Tolik ti toho musím povědět, Katsu..."

Pohladil mě po vlasech. "Já tobě taky."

Přikývla jsem, ale pak se zarazila. "Počkej chvilku."

Věděl, že tohle je znamení, aby zalezl do koupelny.

Vyplížila jsem se z pokoje.

Ani nevím, proč jsem začala používat Quirk. Stejně jsem křídla přitáhla k tělu, a jak jsem byla napjatá, blesky skoro neblikaly. Jenom stíny se mi ovíjely kolem těla a rozmazávaly tak můj obrys.

Neslyšně jsem došla ke kuchyňské lince.

Vzala jsem tác a začala na něj skládat jablka, nějaké sušenky a taky jsem uvařila kávu.

Vracela jsem se zpět do pokoje, a tak jsem Quirk opět zrušila.

"Juri?"

Ztuhla jsem ve dveřích.

Pak jsem nasadila unavený výraz a s tácem pořád v rukou se obrátila. "Ano, mami?"

"Ty máš hlad?"

Pokrčila jsem rameny. "Jasně. Kvůli tomu jsem se probudila."

"Konečně! Ale doufám, že si nemyslíš, že ti to s tím probuzením věřím?"

Usmála jsem se. "Neboj mami, jenom jsem to zkusila."

Přikývla. "To je dobře."

"Tak... Já jdu..."

"Jasně. A ještě něco! Můžu se jenom podívat k tobě do skříně? V práci jsem zjistila, že jsem si asi zapomněla uniformu, ale u sebe jsem ji nenašla, takže dokud na to myslím..."

Za mnou zapraskala podlaha.

Zamyšleně jsem se zadívala na skříň a přitom si koutkem oka všimla Katsua. Dala jsem mu nohou nepatrné znamení, aby se klidil zpět, zamaskovala jsem to však vnevinném přešlápnutí. "Hm," protáhla jsem, jakože to zvažuju. Pokrčila jsem rameny. "Jo, pojď." Obrátila jsem se na patě a šla si odložit tác na stůl.