Marvin

7.

Brzy ráno Jeremyho probudilo ťukání do klávesnice.
Otevřel oči a pohlédl na Victora, který zamyšleně psal svůj další článek.
"Dobré ráno," řekl tiše a pomalu se posadil.
"Jeremy," začal Victor, "kdes byl včera večer?"
"Chodím se procházet," odpověděl prostě a odebral se do koupelny.
Cítil by se trapně a naivně, kdyby Victor věděl, že se chodí dívat na tajemného chlapce, který žije Jeremyho sen.

Jeremy na sebe hodil volné šedé tričko s potiskem loga kapely Missio a obyčejné černé džíny. Byla to ideální kombinace pro tohle počasí, kdy není jisté, zda bude svítit slunce, nebo pršet. Jeremy miloval podzim, proto září uvítal s otevřenou náručí. Většinu času bylo venku chladno, ale ne moc. A to měl rád.

S Victorem se vydali na snídani a povídali si o jejich oborech. Byli odlišní a právě to je spojovalo. Zatímco Victor byl nadějný spisovatel nejen úvahových článků, ale i složitějších románů a sci-fi povídek, Jeremymu spadl do klína dar v podobě malování. Mohl se rovnat s klidem na duši několika významným malířům.

Jejich konverzace náhle utichla, když do jídelny přišel on.

Ve světle zářivek vypadal ještě lépe. Vynikly jeho rysy a čokoládově hnědé oči.

"Hej, Jeremy," zašeptal mu Victor, "to je ten divnej."

"Jak to myslíš, divnej?" opáčil.

"Všude chodí sám, s nikým nemluví. Ani nevím, co dělá za obor."

"Nikdy jsem ho neviděl," zalhal Jeremy, "kdo to je?"

"Měl by ses dívat víc kolem sebe, Jeremy," zamračil se blonďák.

"To je Marvin."