18.

1.2K 127 0
                                    

Zrovna když se Marvin chystal na hlavní část sestavy, slyšel, jak se otevírají vchodové dveře. I když si to nerad přiznával, sevřelo se mu hrdlo. Nechtěl v sále společnost. Chtěl být sám. Jako to bylo vždy.

Fajn, je tady. Nemluv s nim, prostě ho nech vzadu cvičit.

Jeremy zaklepal na dveře od sálu.

"Dále," nudně zvolal Marvin.

Zelenooký stál ve dveřích v černém tílku a kraťasech stejné barvy. Vlasy měl rozcuchané a neupravené.

"Zdravím. Jak jsme se domluvili, zůstanu vzadu. Promiň, že tě obtěžuju, ale nemám jinej termín, bylo to narychlo a já..."

"Fajn," odsekl Marvin a přešel k přehrávači. Poté se ujistil, že je Jeremy tam, kde má být, a až pak pustil hudbu. Tentokrát to nebyla ta jeho hudba, ale hudba, kterou zadává paní Reesová úplně všem. Marvin to prostě pojmenoval Univerzální playlist. Ani nečekal, že se to chytne natolik, aby tomu ostatní baleťáci říkali UP.

Marvin si nacvičoval náročnější kroky a snažil se soustředit. Dával si pozor. Nevnímal nic jiného. V tuhle chvíli by mu snad i bylo jedno, kdyby ho sledoval samotný Vincent.

A právě proto si nevšiml jednoho detailu. Přeslechl ho, Marvinova mysl jej nejprve vůbec nezaznamenala.

V určitý moment zaslechl vzlykání.

Netušil, co se děje, ale instinkt mu říkal, ať vypne hudbu. Nebyl to sice žádný anděl strážný, ale nemohl být krutý a někým opovrhovat.

Místností se rozlehlo hrobové ticho. Jeremy nechápavě pohlédl do zrcadla. Seděl na zemi, oči měl rudé a nic neříkající. Zorničky zmenšené a tváře vlhké od slz. Zmohl se jen na hluboký výdech.

Chvíli na sebe hleděli přes zrcadlo. Marvin jen sledoval, jak Jeremy mačká pěst.

A pak konečně prolomil ticho.

"Tys mi kecal, co?"

MarvinKde žijí příběhy. Začni objevovat