V rukou nepřítele ✔ (Harrylu Czech) - DOKONČENO

10. kapitola

Věnováno kvetak16.

Čas neexistoval. Pokud někde plynul, v jeho cele se zdálo, že se zastavil. Nedokázal poznat rozdíl mezi dnem a nocí. Připadalo mu, jako by byl uzavřen v nekonečné bublině, v níž bylo jen utrpení a horečná snaha potěšit svého pána v touze po alespoň krátké chvíli bez bolesti. To se však nestalo. Ačkoliv Lucius po nějaké době nebyl tak chladně brutální jako první dny, pokud to tak mohl nazývat, přesto byly Harryho pocity pouze bolest a strach. I když byl sám, bolest nepolevovala, byla všudypřítomná, zažraná pod jeho kůží, vypalovala mu do ní cestičky plné spalující agónie.

Lucius mu málokdy nějakou ránu vyléčil, vždy ho zraňoval jen tak, aby si byl jist, že nepřekročí jeho meze výdrže. Pokud to bylo nutné, celé hodiny jen seděl a čekal, až se chlapec zotaví natolik, aby byl schopen přijímat další mučení. Byl velmi trpělivý a svůj úkol bral nesmírně vážně. Nikdy se neunavil a nikdy nechyboval. A Harryho se pomalu, ale jistě, začínalo zmocňovat šílenství.

Přestával vnímat rozdíly mezi sny a realitou, místy blouznil a zdálo se mu, že vidí postavy, které s ním nemohly být anebo slyšel hlasy. V takových okamžicích ho Lucius okamžitě přestal trápit a ačkoliv to Harry nevnímal, seděl s ním na podlaze, držel ho v náruči a dával mu po malých dávkách pít. Pokud se při takových okamžicích chlapec probral, snažil se předstírat, že dále spí, jen aby ho nepouštěl.

Pokaždé, když Lucius odešel za svými povinnostmi nebo se vyspat či dělat jinou činnost, se kterou se Harrymu nesvěřoval, se mladík cítil velmi rozporuplně. Jedna jeho část si oddechla, protože mohl osamotě ležet na plyšové dece a vybrat si polohu, kdy ho namožené a zbité tělo bolelo nejméně. Ta druhá část cítila místy až paralyzující strach z toho, že by se nemusel nikdy vrátit.

Při prvním záchvatu paniky upadl do bezvědomí. Jeho hrůza z možnosti, že zůstane navždy zavřený v šeru mezi čtyřmi stěnami a tam pomalu zemře hlady, byla tak velká, že málem zešílel. Stěny na něj padaly a vzduch se ztrácel obrovskou rychlostí. Nedokázal naplnit kapacitu plic, hrdlo měl tak sevřené, že se nemohl nadechnout, ačkoliv jeho nádechy byly rychlé, mělké a trhané. Zatínal si nehty do paží, rozdíraje si tak sotva hojící se šrámy do krve a před rozšířenýma těkajícíma očima mu běhala barevná kola až do té doby, co ho tělo naprosto přestalo poslouchat a odneslo ho do milosrdné tmy.

Tehdy měl štěstí, neboť Lucius se, hnán zřejmě šestým smyslem, vrátil zpět a kouzly a lektvary ho probral. Nezlobil se, když mu plačící chlapec po kouskách sdělil, co se stalo, a od té doby mu nechával na stole uklidňující lektvar, který směl použít v případě nouze. Několikrát ho vypil, později mu stačilo vědět, že ho má k dispozici a byl schopen se uvolnit i bez jeho účinků.

Když se otevřely dveře malé cely, ačkoliv to byla teprve chvilka, co Lucius odešel, automaticky se začal zvedat na nohy, i když byl unavený tak, že sotva držel oči otevřené a celé tělo mu dosud pulzovalo ostrou bolestí. Zároveň však pociťoval nenadálou obavu - Smrtijed se nikdy nevracel tak brzy. A o vteřinu později už si, letící vzduchem, stihl uvědomit, že ji měl oprávněně. Do místnosti vtrhla Bellatrix jako velká voda, a aniž by se stihla pořádně rozsvítit pochodeň pod stropem, chlapec už s dunivým nárazem vrazil do stěny a klouzal po ní na zem.

„Pouta na tebe!" Žena ho se po něm vrhla hned, co se okolo jeho zápěstí, kolen a kotníků obmotaly provazy a on prudce vydechl pod její váhou na svém hrudníku. Naklonila obličej k jeho tváři tak blízko, že její divoké kudrnaté vlasy okolo jejich hlav vytvořily nepropustnou stěnu. „Zeptám se tě pouze jednou," zašeptala téměř milým hlasem a své temné oči zapíchla do jeho vystrašených zornic, opírajíc ruce o podlahu vedle jeho krku. „Když mi odpovíš, nechám tě možná být. Jak to udělali?"

„C-co?" vykoktal zmateně. V hlavě mu hučelo po předchozím nárazu a dělalo mu problém udržet se při vědomí. Jen vysoká hladina adrenalinu v krvi mu ještě zabraňovala omdlít.

Bellatrix se prudce zvedla na nohy, přičemž mu nezapomněla podpatek bot silně zarýt do žeber, až se i přes spoutání zkroutil bolestí. Že mu tečou slzy ani nevnímal, jen někde na konci příčetnosti uvažoval, jestli se trefila do žebra, co konečně začalo srůstat. „Jak je možné, že ti tví dva špinaví kamarádíčkové vyloupili můj trezor u Gringottů?" zavrčela a namířila na Harryho hůlku. „Odpověz!"

„J-já nevím, mad -"

„Crucio!"

Lapal po dechu, když skončila kletbu a z úst mu vytékal pramínek husté tmavě rudé krve. Nevěděl, co po něm chce. Nechápal, o čem to mluví. Nebyl schopen už ani křičet během toho, co po něm nepříčetně metala jedno kouzlo za druhým a protkávala je nadávkami nebo otázkami, kterým nerozuměl. Jak měl tušit, že jeho dva přátelé ji připravili o hůlku, utekli i se skřetem a dvěma lidmi z Malfoy Manor za pomoci Dobbyho, něco ukradli z jejího trezoru a uprchli na drakovi - natož jak to provedli -, když ani nevěděl, že nějaké přátele má? Všechny lidi, které vídal, kromě Luciuse a Bellatrix, byli přece pouze výplodem jeho zmučené mysli.

Avšak i kdyby odpovědi znal, stejně by nedokázal ze sebe dostat více než slabé zachrčení. Tvář měl položenou v něčem lepkavém a mokrém. Domyslel si, že by to mohla být krev a usmál se. Smrt byla na dosah a měla dlouhé platinové vlasy. Luciusovy vlasy.

„Protego! Expelliarmus!" vykřikl Smrtijed a obratně chytil hůlku, která překvapené ženě vystřelila z ruky.

„Luciusi, jak se opovažuješ?" vřískla na něj vztekle. „Okamžitě mi vrať mou hůlku!"

„Zbláznila ses už úplně, Bello?" zavrčel na ni tak mrazivým hlasem, že ucouvla, pak však ihned vysunula bojovně bradu. „Chceš ho snad zabít? Zapomněla jsi příkazy Pána zla?" Hlas se mu třásl zlostí a z její hůlky, kterou držel v levé ruce, vyletěla sprška zlatých jisker.

Její oči se roztáhly zděšením, ale vrhla po něm přezíravý pohled a jazykem si v laciném gestu navlhčila rty. Přistoupila k Luciusovi a opřela se hrudí o špičku jeho hůlky. „V tom případě budeš mít nejspíše co dělat, abys ho udržel při životě, Luciusi." S medovým úsměvem se natáhla po své hůlce. „Hodně štěstí." Vyprskla smíchy, pohodila hlavou a za stálého houpání v bocích loudavě odešla.

Harry jem sotva vnímal jejich interakci. Ucítil vanilkovou vůni a jeho úsměv se rozšířil.

„Neodvažuj se tu teď zemřít!" vyštěkl Lucius nesmlouvavě a bez námahy ho zvedl do náruče.