V rukou nepřítele ✔ (Harrylu Czech) - DOKONČENO

18. kapitola

Věnováno KitsuneWerwolf.

Jako ve snách kráčel za domácím skřítkem po rozlehlých chodbách a podivoval se, že nikoho nepotkal. Ani Bellatrix se nikde neukázala, což ho překvapilo. Očekával, že ve chvíli, kdy je sám, bez Luciuse, by pro ni byl snadný cíl. Jestli ji Voldemort pověřil nějakým úkolem nebo si své šílenství kompenzovala na někom jiném, však netušil a odmítl se nad tím déle pozastavovat.

S rukou na klice místnosti, do níž ani nepředpokládal, že by někdy vstoupil, se na chvíli zarazil a obava ho přelila jako ledová sprcha. Bál se Luciusovy reakce. Zklamal ho, dostal ho do nepříjemné situace, dopustil, aby jej Voldemort potrestal. Roztřásl se. To vědomí, že udělal přesně vše, co udělat neměl, ho chtělo zabít na místě. Cítil se jako největší bastard na světě. Zklamal nejen jeho, ale i sebe samého.

Řekl Voldemortovi vše, co chtěl vědět. Znění věštby, co věděl o viteálech, které už zničili, domněnky o ostatních. Uklidňoval se vědomím, že muž s jeho inteligencí by si stejně tyto věci brzy domyslel. Sídlo Fénixova řádu prozradit nemohl, neboť po Brumbálově smrti bylo Fideliovo zaklínadlo obnoveno a strážcem tajemství byl pověřen někdo jiný, o kom nebyl Harry informován. A pak byl povolán domácí skřítek, který jej odvedl zpět za Luciusem, kterému se už nejspíš nedokáže podívat do očí.

Zklamal ho. Zradil jeho důvěru, alespoň tak mu to připadalo. Vydal muže, jehož miloval, do spárů Voldemorta jen kvůli své prostořekosti. Jako kdyby nemohl mlčet nebo alespoň zachovat jakési zdání zdvořilosti. A v té samé chvíli mu uvědomění, že poprvé pojmenoval náklonnost, kterou k Luciusovi pocítil, nahlas, vyrazilo dech a spustilo slzy z očí. Konečně si to dokázal sám před sebou připustit a litoval, že k tomu muselo dojít až ve chvíli, kdy před ním Lucius ležel na zemi, sténal bolestí a čekal, že zemře.

Zbytečně si setřel slzy, když zaklepal a tiše vstoupil do luxusní ložnice, které dominovala obrovská černá postel s nebesy a zdobenými sloupky, po nichž se vinuli stříbrní hadi. Podlaha pokryta tmavě zeleným plyšovým kobercem dodávala místnosti na útulnosti a malé skříňky po obvodu byly stejně jako lůžko vyrobeny z černého lesklého dřeva. Různé drobnosti a fotografie na nich naznačovaly, že ještě nedávno zde udávala tón místnosti žena. Tmavé dveře vedle postele vedly zřejmě do soukromé koupelny a u pravé zdi mezi dvěma širokými okny zval na balkon otevřený prosklený vstup. Bělostné záclony povlávaly ve větříku zvenčí a nápadně kontrastovaly s tmavě zelenými závěsy opatřenými stříbrnými stuhami na sepnutí.

Srdce cítil až v krku, když se tam přibližoval a knedlík vytvořený v hrdle mu znemožňoval polykání. Slzy mu z očí stékaly po tvářích a už se je ani nesnažil stírat. Žaludek měl sevřený v chladné pěsti a na chvíli zatoužil, aby ho Voldemort po svém výslechu zabil. Lucius stál zády k němu pouze v kalhotách a v košili, svou zdobenou hůl neměl. Ruce opíral o kamenné zábradlí a vánek si pohrával s jeho rozpuštěnými vlasy. Nepohnul se, když Harry vešel za ním na malou podestu, na kterou se vměstnal akorát tak stolek a dvě židle. Chlapec se domníval, že zde nejspíše Malfoyovi mohli snídat za teplých rán, případně popíjet odpolední čaj a pojídat sušenky. Tyto představy však velmi rychle vzaly za své, když mu padl pohled na bílé klouby svírající kámen.

Zlomeně se svezl na zem, objímaje Luciusovo stehno. Opřel se o něj tváří a zavřel oči. Vanilková vůně byla zřetelnější - domyslel si, že se Smrtijed vykoupal - a přinášela mu uklidnění alespoň takové, že dokázal promluvit, přestože stažené hrdlo proti tomu hlasitě protestovalo. Chraptivý hlas jej zaskočil.

„Potrestejte mě, pane. Zklamal jsem vás." Zatínal prsty do látky jeho černých kalhot a smáčel ji slzami. Lucius nevykázal žádnou reakci, pouze stál a díval se před sebe, aniž by pohnul nějakým svalem. Jediný pohyb uskutečňovala oční víčka, když se sem tam spustila dolů při pomalém mrknutí.