V rukou nepřítele ✔ (Harrylu Czech) - DOKONČENO

20. kapitola

Věnováno RaSoKim.

Následoval jeho ostrou chůzi skrze nekonečné chodby Malfoy Manor a podivoval se, jaké je zde nepřirozené ticho. Prázdným sídlem se nesly jen ozvěny jejich kroků a šumění pochodní, které se rozsvěcovaly a opět zhasínaly, jak okolo nich procházeli. Cítil se děsivě prázdný a rozporuplný. Měl by cítit strach nebo nervozitu, neboť netušil, proč míří zrovna do školy čar a kouzel, nadto když stále na svém čele vnímal ozvěnu Voldemorotova vzteku, ale více jej trápila změna Luciusova chování.

Ty stříbřité oči plné jiskřiček a přetékající Merlinvíjakými emocemi jej málem srazily na kolena, ale zůstaly tak žalostně krátkou dobu, než aby mohl rozklíčovat alespoň některou z nich. Tak moc toužil po tom, aby mu je ukázal znovu, že měl dojem, že ho to roztrhá. Ten chlad, který z nich později čišel, byl obrátkou o sto osmdesát stupňů a zalil ho ledovým vodopádem. Znovu ho fascinovalo, jak rychle dokáže měnit Smrtijed své nálady; byl schopen vystřídat vztek za hravost během jediného úderu srdce a stejně tak náklonnost za mrazivý nezájem. Bylo to děsivé, zároveň to však chlapce neuvěřitelně přitahovalo.

Zatoužil, aby jej chytil za ruku, stejně jako když ho vedl za Voldemortem. Ten okamžik, kdy ho pak objal a něžně se svými vláčnými rty otřel o jeho ústa, se zdál vzdálený několik let; stěží dokázal uvěřit, že od něj uplynulo sotva pár hodin. Přál si ten čas vrátit, znovu jít za Voldemortem, chovat se zdvořile a Luciuse potěšit. Zabránit jeho mučení a užít si dobrou náladu, kterou mu přes den prokazoval. Bez obraceče času však běh dějin nešlo změnit, proto jen kráčel dál, sem tam popobíhaje, aby dlouhým krokům svého pána stačil.

Proč bylo panství naprosto tiché, zjistil vzápětí, co se s ním Lucius přemístil ze zahrady. Na vyvýšené mýtině stály desítky Smrtijedů a lapků s Voldemortem v čele a téměř všichni sborově zalapali po dechu, když ho zahlédli. Lucius je zpražil pohledem, bolestivě zaťal nehty do Harryho ramene, nutě ho tak sklonit hlavu, a poté se s ním zařadil na okraj řady. Chlapec se bez odporu nechal odvést a samotného ho překvapil mírný úsměv, neboť ho Smrtijed přitáhl zády k sobě a volně položil ruce na jeho ramena.

Cítil na svých zádech tlukot Luciusova srdce a jeho se tím uklidňovalo. Známá vanilková vůně mu zastřela mysl a oblažila smysly. Vděčně se o něj opřel a s uspokojením zaznamenal, že muž nic nenamítá. Vnímal nekonečné množství očí, jež ho propalovaly pohledem, ale nevšímal si toho. Středobodem jeho žití se stal Lucius a nebýt jeho, zřejmě by nedokázal stát mezi tolika nepřáteli klidně.

Netušil, na co Voldemort čeká, když pozoroval černé tečky nad tmavým hradem. Snášela se noc, ale mozkomorové byli zřetelně vidět, jako kdyby stahovali černotu do sebe a okolo nich tak plula světlejší záře. Nějakou chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že jedna tečka nabývá na objemu a přibližuje se, nechávajíc za sebou kouřový ocas jako jakási temná kometa, než se zvětšila natolik, aby se z ní přímo před jeho zrakem objevil Severus Snape.

Na malý okamžik se setkal s onyxovýma očima postrádajícíma jakýkoliv výraz a nenávist, kterou pociťoval vůči současnému řediteli Bradavic jej udeřila jako tlaková vlna. Zaťal čelist a pohrdavě mu pohled oplácel, cítě, jak jedna Luciusova ruka tvrdě svírá jeho rameno. Zhluboka dýchal, aby dokázal stát nehnutě a sotva si všiml, že Snape kývl Luciusovi na pozdrav. Jedna ruka opustila jeho rameno, a když mistr lektvarů očima přelétl dav, vyhledávaje Temného pána, a vykročil vedle nich za ním, uslyšel cinknutí něčeho skleněného o prsten na Luciusově prstu. Vzápětí již byl opět držen oběma pažemi a uvažoval, zda se mu to pouze nezdálo. Mírně se pootočili a měli tak výhled na Snapea, jenž akorát přistoupil se svým vlajícím hábitem k Pánu zla a mírně se uklonil.