V rukou nepřítele ✔ (Harrylu Czech) - DOKONČENO

21. kapitola

Věnováno Terylis.

Světelné body kouzel vyslaných Smrtijedy zasahovaly ochrannou kopuli, aniž by měly nějaký efekt. Neškodně se do ní vpily a zmizely. Ve vzduchu byla cítit frustrace a vztek. Smrtijedi se rozprostřeli po celé mýtině a znovu a znovu útočili na chráněný hrad. Voldemort netrpělivě přecházel sem tam s pohledem upřeným na Bradavice a jeho pohled připomínal divoce rozzuřeného býka.

Lucius jednou rukou vysílal zaklínadla spolu s ostatními, druhou držel Harryho za předloktí a pomalu se s ním sunul na stranu. Nikdo jim nevěnoval pozornost, kromě Snapea, jenž se posouval společně s nimi, načež se setkal s aristokratovým pohledem, mávl hůlkou a okolo chlapce a Smrtijeda se vztyčila diskrétní bariéra.

„Harry, dobře mě poslouchej," řekl Lucius naléhavým hlasem a přitáhl ho k sobě, chytaje jeho obličej do dlaní. „Nemáme dost času."

„Pane?" zmateně vydechl a zapotácel se pod jeho pohledem. To, čím přetékaly stříbrné oči ještě před několika hodinami, bylo nahrazeno divokým plamenem tak silné náklonnosti, že měl dojem, že musel zešílet.

Lucius mu do kapsy strčil lahvičku. „Odnes to k myslánce. Heslo je Brumbál."

„Co prosím?" zašeptal a ohromeně sledoval, jak Lucius přikládá hůlku k jeho poutům a ty s prásknutím padají do mokré trávy. V hlavě mu začalo blikat varovné světlo, když mu docházelo, co druhý muž plánuje.

„Musíš," naléhal Lucius a ještě jednou sáhl do vlastní kapsy. „Toto je tvé," vytáhl složený neviditelný plášť, „vzal jsem ho z kabelky té holky. Obleč si ho a běž."

„Ne," vyhrkl a roztřásl se, mačkaje lehkou látku křečovitě mezi prsty. „Neopustím vás!"

Lucius si opřel čelo o jeho hlavu a zabořil prsty do nepoddajných vlasů. „Kocourku," zachraptěl, „říkal jsi, že pro mě uděláš cokoliv. Byla to lež?"

„Ne, to byla pravda, ale tohle po mně nemůžete –"

Zatahal ho za vlasy. „Harry, na toto není čas. Severus iluzi dlouho neudrží. Musíš zanést vzpomínky k myslánce."

„Nemůžu vás opustit," vzlykl Harry, rukama ovinul jeho pas a rozplakal se.

Lucius se naklonil k jeho uchu a snažil se jej přesvědčit. „Harry, jsi naše jediná naděje. Běž. Neotáčej se, nepleť se do boje. Běž rovnou do ředitelny. Bariéra za chvíli padne."

„Zabije vás. Nemůžu –" vypískl zoufale a zkřivil čelo nesouhlasem.

Jen to pomyšlení, že by měl utéci, ho téměř ochromilo. Věděl, že pokud uteče, Lucius zůstane Voldemortovi napospas. Raději by zemřel sám. Ani se nepozastavil nad tím, že Smrtijed svého pána zrazuje, celá situace byla natolik přitažená za vlasy, že byl schopen vnímat jen hrůzu z představy Luciusova trestu.

Muž mu zastrčil svou hůlku do kapsy a silně jej objal. „Ti lidé tě potřebují." Odtáhl se a pohlédl mu pevně do očí. „Harry, Pán zla je zabije. Všechny do jednoho. Musíš mě omráčit a jít."

„Ale – vy – já..." koktal mezi jednotlivými vzlyky, neschopen souvislé věty.

„Jsem si vědom rizika. Budu v pořádku. No tak, jdi už," pobízel ho netrpělivě. „Udělej to pro mě, kocourku. Potěš mě." Zamračil se. „Nechtěj, abych tě k tomu donutil."

„Slibte mi, že přežijete," prosil s rukama křečovitě zaťatýma do drahého hábitu.

Lucius se rychle ohlédl po Snapeovi, který něco zagestikuloval. „Slibuji. Jdi už, než bude pozdě." Vytrhl mu plášť z rukou a rozprostřel mu jej na ramena. Něžně ho pohladil po tváři. „Jdi."