Odloučený a neodloučený, nikdy a stále dotýkaný i nedotýkaný ✔️

VIII.

Zhmotnili se přímo vedle sálu a dva ošetřovatelé ihned přesunuli Sivoka na diagnostické lůžko. Kostra přiběhl vzápětí a poslal je pryč.

„Ach můj bože, vždyť on krvácí z konečníku!!" zhrozil se po důkladném vyšetření. Našel na tom místě také zánětlivé ložisko. Podal mu antibiotika a léky na zastavení krvácení. Jak dlouho krvácel? Musel tam mít tu ránu nejméně 3 dny, když se zanítila. Z výsledků na lékařském trikordéru zjistil, že jeho krev postrádá i minimální schopnost srážení. Nikdy se s ničím takovým nesetkal. Díky lékům se ale krvácení již zastavilo a on zjistil, že musí vyříznout zánětlivé ložisko. Naštěstí mikrolaserem to byla záležitost pár minut.

V předsálí se strhl nějaký hluk.

„Tam nemůžete, doktor je na sále a operuje, musíte počkat zde!" slyšel mluvit jednoho z ošetřovatelů.

„Ale já musím vědět, co se mu stalo, jak na tom je!" uslyšel nervózní hlas patřící Jimovi.

McCoy už jen zkontroloval a vyčistil ránu a vyšel ven za Jimem.

„Kostro, jak mu je?" zeptal se už tichým hlasem.

Doktor McCoy se otočil něco řekl ošetřovatelům a pak promluvil na Jima:

„Jime pojď ke mně, nebudeme to probírat tady na chodbě," otočil se a odcházel směrem ke své kanceláři. Kirk jej následoval.

Sotva se za nimi zavřely dveře, McCoy promluvil: „Jime, je to zvláštní on krvácel z konečníku, vypadá to jako..." odmlčel se, „jako by ho někdo znásilnil..."

Kirkovi se podlomila kolena a musel se sednout na židli.

„Bude v pořádku?"

„Nejspíš ano, měl štěstí, že jsi tam byl s ním, mohl tam také pomalu vykrvácet." Podíval se na Jima. Ten seděl na židli jako hromádka neštěstí.

„Jime, já vím, jak jste si byli blízcí, nevíš kdo by mu něco takového mohl udělat? A proč to nenahlásil, proč nepřišel za mnou na ošetření, nemuselo by to dojít tak daleko."

„Kostro já vím, proč to nikomu neřekl a proč nepřišel ani za tebou."

„Proč?"

„Protože jsem mu to udělal já!"

„Ale, prosím tě, Jime, dovedu si živě představit, že jsi náruživý milenec, ale snad víš co děláš, nikdy by si mu neublížil!"

„Právě, že ano, byl jsem to já, kdo ho sprostě, surově nasucho ojel, proti jeho vůli v jeho vlastním bytě."

McCoy se na něj podíval, jestli si z něj snad nestřílí, ale viděl jen zoufalého člověka, jak se choulí na židli.

V McCoyových očích zaplál hněv.

„Ty zmetku, jak jsi mohl.... jsi normální prachsprostý parchant, nabubřelý kapitán, který si může dovolit všechno....!" Hněv se v něm stupňoval, až přišel k němu, vytáhl jej za límec ze židle a dal mu jednu pěstí. Jim se svalil na zem, ale McCoy byl opět u něj a dal mu další. Jim se nikterak nebránil, neměl na to sílu a moc dobře věděl, že si tu nakládačku zaslouží. Když viděl, že se Kostra uklidňuje, vysoukal se zpět na židli a utřel si rozbitý ret do rukávu uniformy. Kostra se posadil naproti, nenávistně se na něj podíval a vyštěkl:

„Vysvětli!"

Kirk začal vykládat celý příběh od začátku. McCoy znal hodně podrobností, ale stále nechápal, kde se v něm vzala taková zlost, aby ublížil svému nejbližšímu.