Odloučený a neodloučený, nikdy a stále dotýkaný i nedotýkaný ✔️

ČÁST 3.

SIVOK I.

Na Vulkánu zrovna panovalo léto, ve stínu 55 stupňů, ale blížil se večer a věděl, že se za hodinu ochladí natolik, že i jemu bude zima. Vešel do domu, který mu zapůjčil Spock už včera, trochu nevulkánsky vysypal veškeré své poklady z cestovního vaku na postel, vytáhl z hromady jen teplý plášť, který dobře sloužil i na pro něj studené Zemi a pečlivě jej složil zpět do vaku, neměl čas s ukládáním dalších věcí a vyrazil za doktorem Sarikem, kterému slíbil, že přijde na kontrolu. Téměř vyběhl z bytu a zamířil k nemocnici. Doktor shledal jeho stav uspokojivým a proto se spěchem mířil do pouště na meditační místo. Nebylo daleko, ale v podvečerním vedru, na které nebyl po letech na lodi a poté na Zemi zcela přivyknut, se mu nešlo lehce. Potřeboval tam být ale včas, chtěl poslat poslední rozloučení Jimovi, než se definitivně od sebe odpoutají. Ve 4 hodiny pozemského času má Jim důležitou schůzi z velením flotily o jejich další 5 leté misi a chtěl mu poslat energii, povzbuzení, aby nikdo nezjistil, že na tom psychicky není nejlépe, kvůli němu.

- Jim můj milovaný Jim.- Netušil, jestli je jejich pouto stále aktivní i přes 16 světelných let, bál se zvednout mentální štít, abych to zjistil, ne dřív, než bude dokonale klidný na svém meditačním útočišti. Slunce pomalu zapadlo za obzor a on seděl na dece a odsouval emoce a negativní pocity pryč. Po chvíli byl dokonale koncetrován, očištěn od emocí, zdvihl štít a nechal plynout energii a sílu směrem k Jimovi. Byl překvapen, jak je stále pouto silné, jako by Jim seděl vedle něj a ne 16 světelných let daleko na Zemi. Bylo to příjemné, jako by dlouho uzavřená sopka náhle vytryskla a všechen tlak se najednou uvolnil prudkým gejzírem. Cítil Jima, jak s radostí přijímá energii, která se do něj vsakuje. Slunce již zapadlo a prudce se ochladilo, ale Sivok zimu necítil. Po dvou hodinách opět štíty uzavřel a polohlasně zašeptal: „Sbohem Jime!" Cítil, jak mu dvě horké slzy stékají po tvářích. Rychle se vzpamatoval a smutek potlačil. Opět dokonale koncentrovaný pocítil chlad vulkánské noci, v dáli se mihotala polární záře, ale on její krásu nevnímal, oblékl si teplý plášť a odcházel ke Spockovu domu. Cestou přemýšlel o svých plánech do budoucna. Byl si vědom svých kvalit a proto předpokládal, že jej z největší pravděpodobností přijmou jako profesora na Vulkánské akademii věd. V této chvíli mu to připadalo uspokojivé, vzdělávat další generace. S tímto pocitem ulehl a ponořil se do hlubokého spánku.

Druhý den brzy zrána, kdy ještě nebyl takový žár, se vydal ke svatyni, kde se měl setkat se Sarikem.

„Jste připraven, pane Sivoku?" šel přímo k věci léčitel.

„Ano,léčiteli," odpověděl pevně, bez jakékoli emoce, Sivok.

Sedli si oba uprostřed ztichlého chrámu mezi dvě obřadní svíce. Všude jinde byla tma a na tváře jim dopadaly mihotavé stíny, oba seděli soustředění, očištění od emocí a upírali na sebe oči, Sivokovy jasně modré, ve kterých se odrážela záře svic a léčitelovy temně hnědé. Pak je oba zavřeli, Sivok si složil ruce do meditační polohy a Sarik přiložil své ruce na Sivokovu tvář .....

Tak jako Soket i Sarik prozkoumával Sivokovu mysl, spřádal vzpomínky a odděloval vlákna, která vedla ke spojení s jinou myslí. Dlouho se toulal Sivokovými myšlenkami, dokud si nebyl jistý, že je spojení nejen ukončeno, ale také pevně ukotveno, bez jakýchkoli volných vláken, které by se snad mohly zkoušet upínat se znovu k druhé mysli. Byl už skoro podvečer, když jeho ruce klesly do klína a opustily Sivokovu mysl. Oba dva vydechli vyčerpáním. Léčitel se zvedl a odešel beze slova k oltáři a začal meditovat. Sivok se potichu zvedl, aby Sarika nerušil, pomalu odcházel.